Jedním ze způsobů, jak se v Sydney uživit, je očividně pouliční performance. Nevím přesně, jak to tu mají s vyhláškami, ale zdá se, že umělce na ulicích nikterak neomezují. Sydneyské ulice jsou tak poměrně živé a skýtají umělce všech kategorií i úrovní. Od naprosto neschopného hráče na flétnu, kterému byste místo vhozeného dolaru do čepice tu flétnu raději narvali do řiti, přes hráče na dudy, banjo, guženg až po peruánské krále španělských kytar. Od bílých, černých i asiatských rádoby i nerádoby rapperů, přes milostný, žel nesladěný duet až po bezmála operní pěvce. Od všudypřítomných karikaturistů, Aboriginy, kteří za hlasitého D’n’B doprovodu předstírají, že hrají na didgeridoo, a fotí se s turisty, přes klasické mimy až po týpka v sadomaso latexovém oblečku, který na Circular Quay žongluje na pět metrů vysoké jednokolce s hořícími loučemi.

Nutno podotknout, že čepice, kytarové futrály, krabice od bot či kelímky Starbucks obvykle bývají vydatně posypané či naplněné mincemi. Ať už je to z obdivu nebo ze soucitu. A když jsem u toho soucitu, speciální kategorií tu pak tvoří klasičtí žebráci. Na rozdíl od těch našich, místní zpravidla projevují alespoň trochu invence a na typických kusech kartonu černou fixou vysvětlují, proč zrovna oni vaše drobáky potřebují. Překvapivě mnoho z nich někdo okradl a snaží se vydělat na letenku zpátky domů.

Tahle pouliční živ(n)ost se mi líbí. Protože i ten nejneschopnější umělec vám dokáže vykouzlit na tváři úsměv. Z jinak nudné, 300 metrů dlouhé cesty podchodem pod hlavním nádražím, kudy chodím obden do práce i zpět, se právě díky nejrůznějším jedincům, místy i skupinkám, stává zajímavý kulturní zážitek, hodný vyndání sluchátek z uší. Za ty tři minuty chůze můžete slyšet třeba 150kilového týpka s kytarou a hlasem Joe Cockera, subtilního Asiata pějícího árie ve stylu Andrey Bocelliho, možná budoucího australského Eminema s vizáží Aliho G, dredatého Boba s bubínkem a vesmírnou frekvencí úderů nebo nekompromisního kytaristu švihající floyďácké riffy jako by se nechumelilo…

 

To je jakože ten podchod. Umělce nemam, přišlo mi debilní si je v tom proudu lidí fotit.