“Datel, datel, datel, léčí za pakatel…” zpívám nahlas, když přijde domů Bára. Zrovna dávám na talíř filety z pečené kambaly, Sára stojí v učící věži a se zeleninovou křupkou v ruce rytmicky mává do melodie Svěrákovy písničky. “Prosím tě, přidej nám tuhle písničku do Sáry playlistu.” Končím třetí měsíc, kdy jsem s holkama doma. Otec na plný úvazek, jak mě nedávno v ordinaci s kočárem přivítala praktická lékařka.
“Ahoj, právě jsem dostal padáka.” Odmlčím se a z druhé strany se po chvíli ticha ozve Bára. “Cože? To mě mrzí.” Poprvé jsem zažil rychlost startupového řezu. Ego je trochu bolavý, ale mozek situaci začne okamžitě racionalizovat. Dvouměsíční výpovědní lhůta, tříměsíční odstupné, o tvůj skillset bude zájem, seš v komfortní pozici. “Jedu domu a podívám se, kam pojedem v prosinci na hory,” dodávám. Bára přestává skrývat nadšení z nečekané situace. Je 28. listopadu a právě se mi dost uvolnil kalendář. Když ti život dá citrony, udělej z nich radlera!
Muž v domácnosti
V podstatě okamžitě jsem se rozhodl, že 100% času dříve alokovaného práci věnuju rodině. Žádný běhání navíc, kalení nebo Netflix. A tak jsem se na pár měsíců stal mužem v domácnosti. Bára dostala dovolenou z mateřské dovolené, dohání péči o sebe, pořádně spí, dovzdělává se a během pár týdnů úplně rozkvetla. Sára má druhého služebníka na plný úvazek. A domácnost jistě ocenila mnoho dlouho odkládaných drobných oprav.
Neberte mě špatně, přítomný otec jsem byl vždycky, ale samozřejmě si tím člověk plně neošahá všechna úskalí vymýšlení a exekuce programu s ročním dítětem. Spoustu času trávíme všichni tři dohromady, ale často mám Sáru celý den a Báru vidíme třeba jen na polední nakojení. A to vede k mnoha vtipným historkám, nečekaným situacím a poznatkům ve společnosti, která není úplně zvyklá na otce s kočárkem. Tady je pár z nich.
Tatínek v teritoriu maminek
Moje původní představa o felení se Sárou s kámošema dostala velmi záhy trhliny. Kámoši jsou v práci. A venku je v zimě překvapivě zima. Takže felíme s náhodnými maminkami v kavárnách a herničkách. Naštěstí mám průpravu z plavání se Sárou, kde dodnes narušuji dominantně žensko-dětský kolektiv. Vzájemně si pohlídáme děti, když si potřebujeme odskočit, vyměníme si doporučení na kavárny s dětským koutkem v okolí nebo nám holky kontrolují dámské záchody, jestli tam můžu jít přebalit Sáru. O tom ještě později.
Zažívám vlastně určitou formu pozitivní diskriminace. Když mám s sebou Sáru, všichni jsou hrozně nápomocní. Jednak jsme trochu exotická atrakce a jednak tam je asi nějaké očekávání, že pomoc zřejmě budu s něčím potřebovat. Jsem přece fotr a pravděpodobně zapomínám sundat bačkůrky ve sprše.
Do hospody bez dětského koutku nelez
Dříve jsem výlety plánoval podle Hejlíka, mapy pivovarů nebo Strava segmentů. Dnes náš pohyb určuje tahle famózní mapa baby-friendly míst. Nemáš dětskej koutek? Tak zapomeň, že bychom u tebe se Sárou ztráceli čas. Bejby totiž nebude sedět v koutě na dlaždičkách. Bejby si chce před obědem hrát. Osobně jsem vlastně strašně mile překvapenej, jak to u nás funguje. Jasně, koberec se soukromým hračkářstvím nemají všude, dětské židličky ale ano a velmi často i přebalovací pulty. A vždy se nám snaží vyjít vstříc, jak jen to jde. Možná je to pražská bublina, možná jsem to prostě jen já se Sárou, samozřejmě jsme k sežrání, ale každopádně je to prima.
Na pánských záchodech přebalovací pult nehledej
Přebalování v restauracích a kavárnách přeci jen ale často problém je. Hádejte, kde jsou přebalovací pulty. No pánské záchody to rozhodně nejsou. V lepších případech tam mají záchod pro invalidy. Většinou ale přebaluju na dámských. Občas ukecám nějakou dámu, aby mi zkontrolovala čistej vzduch, občas ťukám sám, občas to prostě risknu. Už aby byly ty genderově neutrální toalety a tenhle problém odpadl.
Důvěřuj svému dítěti a jeho potřebám
“Přinesete nám prosím dětskou židličku?” Mladý číšník se s přátelským úsměvem zeptá, jestli si myslím, že mi v ní Sára bude sedět. Já i Sára se na něj významně podíváme. O něco později Sára vítá další strávníky slovy “mňam, mňam, mňam” a s vážnou tváří jim nabízí ohlodanou kuřecí paličku. Samozřejmě, že Sára bude v židličce sedět. Teda, dokud jí někdo nosí jídlo.
Naučil jsem se Sáře lépe naslouchat, což jde tedy ruku v ruce s rozvojem její schopnosti komunikovat svoje potřeby. Blížící se čas spánku (a její ochotu jít spát) si potvrzujeme slovem hají. Jídlo zase výrazem ham ham. Pokud k potvrzení nedojde, s uspáváním mě vyřve a jídla se v lepším případě ani nedotkne.
Fantastický svět rozvoje dětské řeči
U komunikace ještě zůstanu. V Rossumu, mé již bývalé práci, jsme aplikovali umělou inteligenci na čtení a porozumění nestrukturovaným dokumentům. Systém se s každým dokumentem učí a zlepšuje. Jeden takový lidský systém teď sleduji i doma v podobě Sáry a je to úchvatný. Uvedu dva příklady.
Sáry oblíbené ovoce je mandarinka. Říká jí familiérně mana. Mana je také banán nebo jablko, tedy kategorie ovoce. Mana jsou i oranžové věci. Podobně je to se slovem žaba. Kromě kvákající žáby jsou to i zelené věci, například houbička na nádobí nebo pozadí na mém telefonu. Sára pravidelně přichází s novými výrazy nebo propojování těch existujících s novými významy. Vždy to ale má nějakou logiku.
KPZku vozím vždy s sebou
Vždy jsem také obdivoval Bářinu schopnost zabalit těch milion věcí, která by Sára mohla potřebovat, a na nic nezapomenout. Tak teď už to umím taky. V modré iKeatašce Poslední Záchrany mám dvě náhradní sady oblečení, teplé oblečení na ven, krabičky se svačinkama, teplou vodu v termosce, plíny, pár hraček, krémíky, pláštěnku na kočár… a také věci na běhání. Člověk nikdy neví, kde nás zrovna zastihne Sáry spánek, ale je potřeba být připraven a spojit příjemné s užitečným. Přece s ní nebudu chodit, když s ní můžu běhat! I čerstvě vyučený mistr tesař se ale občas utne.
Chybička se občas vloudí
Červené tvářičky, dobrá nálada, vše značí vyspání do růžova. Bohorovně si říkám, jak jsem ten klus s kočárkem v -12 zvládnul jako pán. Dobře jsem jí oblíknul, zachumlal do kočárku, nandal pláštěnku, aby si to tam vyfuněla. Tvářičky najednou začaly fialovět. Skvělý, způsobil jsem své dceři omrzliny prvního stupně. Dva týdny trvalo, než se z toho její stále velmi citlivá pokožka vzpamatovala, během kterých Sára vypadala jako Marfuška. Namazat tváře už jí v zimě nezapomenu. Zřejmě nikdy už nezapomenu ani texty 495863 dětských písniček.
Svým hudebním playlistům řekni pá pá
Znám nazpaměť všechny písničky z večerníčků, od Svěráka s Uhlířem, od Petra Skoumala. Mravenčí ukolébavku jsem za poslední rok slyšel beze srandy pětsetkrát (občas jí při uspávání pouštím vícekrát). Čas od času Sáře pouštím Beethovena nebo tropical house, ale po chvíli se vždycky vrátíme k jistotě. Sářin speciální playlist hraje dokola v autě i doma. Ona ty písničky miluje a když je blbá nálada, stačí tři úvodní tóny Medvědů, než začne s úsměvem mávat rukama do rytmu.
Zpětně člověk docení toleranci našich rodičů. Protože u nás to bylo stejný. Zajímavý je, že písničky se za těch 30 let moc nezměnily. Vzniká ještě vůbec něco dobrýho novýho nebo už je to jen lobotomie typu Baby shark? Lehce lobotomické jsou bohužel teď i moje sociální feedy.
Pá pá řekni i svým algoritmům na sockách
Na instáči už na mě nevyskakují kočičky (zvířecí ani lidské), adrenalinový videa nebo epesní fotbalový góly. Můj feed je plný babynfluencerek. Místo zvířecích memes posílám Báře memes ze života rodičů a zajímavé tipy na dětskou stravu, rozvoj pohybových dovedností, řeči, spánku a tak dále. Můj dříve oblíbený Spotify playlist Discover weekly, který každý týden mixuje písničky na základě mých preferencí, je úplně nepoužitelnej. Je totiž plnej Dády fakin Patrasový, českýho popu a slovenských baby bandů.
Starat se o lazaret není zadarmo
Na přelomu února a ledna jsme si prošli klasickým kolečkem nemocí. Sára poprvé na antibiotikách, Bára víc mrtvá než živá. Moje odeznívající rýmička mě tak pasovala na vrchní sestru. Spal jsem s blijící Sárou v noci, vařil plnou penzi, uklízel, poskytoval mentální oporu, kde jsem to jen … jo vlastně tohle je denní chleba mnoha žen v domácnostech, kde se páni jejich chodu moc neúčastní. Respekt těmhle dělnicím!
Všechno jednou končí
S Bárou jsme zvažovali různé varianty, ale nakonec se rozhodli, že budu pokračovat s prací na plný úvazek. Zároveň se naskytla nová zajímavá pracovní výzva. Kontrakt otce na plný úvazek mi tak doběhne v únoru a od března se vracím do procesu. Ty tři měsíce nám ale všem daly hrozně moc a jsem za ně nesmírně vděčný.