Po roční pauze nás to přes Vánoce opět táhlo do teplejších krajin. Nakonec volba padla na Egypt, kam se chystala i ségra s Tomem. Naše vize byla kombinace chillu u moře a památek ve vnitrozemí, ale v prosincovém shonu jsme neměli čas to plánovat. Ve čtvrtek jsme booknuli jednosměrnou letenku do Egypta a ubytování na první dny a v sobotu jsme letěli. Vše ostatní jsme plánovali až za pochodu. A nakonec z toho byla parádní vánoční egyptská expedice.

Z Prahy jsme letěli 18. prosince přímým letem do Marsa Alam, kde jsme se pět dní potápěli v Rudém moři. Následně jsme ve vedlejším resortu nabrali ségru s Tomem a s domluveným šoférem přejeli k Nilu do Aswanu a následně až k súdánským hranicím navštívit chrám Abu Simbel. Z Aswanu jsme se čtyři dny plavili vyhlídkovou lodí do Luxoru a po cestě navštěvovali pamětihodnosti starověkého Egypta. V Luxoru jsme nasedli na noční vlak do Káhiry, kde jsme strávili další čtyři dny a 1. ledna jsme po 14 dnech letěli přes Miláno zpět do Prahy. Níže shrnujeme naši cestu v několika impresích.

Potápění v Rudém moři

Do Red Sea Diving Safari Marsa Shagra jsme přijeli pozdě večer a ubytovali se v romantickém stanu přímo na pláži. Ráno nám došly dvě věci. Za prvé, v Egyptu je v prosinci v noci fakt kosa. To vysvětlilo zlevněné ubytování. Za druhé, do diving resortu se lidé jezdí překvapivě jen potápět. Nic jiného se tam dělat nedá. Do stanu jsme si tedy nechali přinést deky navíc, v dive shopu napůjčovali výbavu a pět dní v kuse se potápěli, jedli, spali, četli knížky a snažili se nezmrznout. 

Když si člověk odmyslí 19stupňovou vodu, ve které se Bára potápěla ve dvou neoprenech, tak to bylo parádní. Korálové útesy v Rudém moři jsou nádherné, barevné, živé a přístupné přímo z pláže. Počasí nakonec umožnilo ponor i na vyhlášeném Elphinstone Reefu, což je epická stěna asi 30 kilometrů od pobřeží. Na otevřeném moři jsme naskákali do vody, sklesali lehce přes 30 metrů do hloubky a následně se nechali táhnout silným mořským proudem podél korálové stěny, která pod náma padal ještě asi dalších 200 metrů. Po vynoření nás krom vln málem profackovalo i hejno skákajících delfínů.

Cesta lemovaná kalašnikovama

Pozemní cestování je v Egyptě docela zážitek. Ani nevím, kolika vojenskými checkpointy jsme projeli. Kolikrát se tvářili, že dál nejedeme. Kolikrát si nás podezíravě měřili po zuby ozbrojení vojáci. Kolikrát jsme museli ukazovat pasy. Kolikrát si je někdo fotil a skenoval. Jediný, co nikoho nezajímalo, bylo potvrzení o bezinfečknosti. Asi není překvapivé, že jsme si jako hlavní suvenýr přivezli omikron, který jsme zřejmě pořídili těsně před odletem někde v Káhiře. Docela klika, že jsme na cestu zpět nepotřebovali PCR test.

Největším zážitkem ale byla přítomnost v Aswanu den před historickou návštěvou egyptského prezidenta Sisiho. Byli jsme svědky, jak uprostřed pouště narychlo pokládají zelené trávníky, nehezké budovy halí do egyptských vlajek a Sisiho podobizen, na špinavé zdi malují pestrobarevné obrazy, z ulic zametají bordel a instalují turismus podporující billboardy a co 100 metrů ležérně postával týpek v nažehleném saku se sluchátkem v uchu. Co by dal Zeman alespoň za ten billboard.

Vždyť mě přivedeš na mizinu!

V každé zemi chvíli trvá, než se člověk zkalibruje na místní smlouvání a triky, jak z turistů vytáhnout prachy. Egypťani jedou v tomto ohledu velkou ligu. Standardně končíte na čtvrtině původní ceny. Okolo památek jsou davy přicmrndávačů, které zaručeně potřebujete jako průvodce, zkouší vybírat vstupné, které jste právě zaplatili, případně vám nutí velblouda s tím, že pěšky je to 10 kilometrů, když je to co by kamenem dohodil. O to větší šok nám způsobil vyzenovanej týpek uprostřed největšího trhu v Káhiře, který na svých výrobcích měl cenovky a nad krámem ceduli, že ceny jsou fixní. A světe div se, ceny v jeho Tienda Sin Dolor De Cabeza byly nižší, než na co jsme se jinde dostali agresivním smlouváním. Určitě ho mají kolegové v oblibě.

Po stopách dobrodruhů

Plavit se parníkem po Nilu a objevovat prastaré egyptské památky byl můj klukovský sen. Doba romantických parníčků ze světa Agathy Christie je nicméně dávno pryč. Dnes vody Nilu brázdí početná flotila luxusních výletních lodí a krokodýly najdete maximálně jako mumie v muzeu. Zřejmě největším zážitkem na samotné plavbě bylo její zabookování. Po intenzivním hledání jsem se nedostal níž než na nějakých 550 USD za 4denní balíček, což mi přišlo jako přepal. Hledal jsem tedy dál, až jsem na zapadlém cestovatelském blogu objevil WhatsApp kontakt na nějakého místního borce. Číslo fungovalo. Domluva s ním sice byla na prostřelení hlavy a ještě 20 minut před naloděním jsme nevěděli, jestli se vůbec naloďujeme. Nakonec ale po menších peripetiích vše klaplo. Za méně než třetinu nejnižší nabídky od místní cestovky. Tolik k jejich maržím.

Pohnutý osud chrámu Abu Simbel

Naši cestu po egyptských památkách jsme začali v chrámu Abu Simbel nedaleko hranic se Súdánem. Abu Simbel si postavil Ramesses II. jako skromnou památku na bitvu u Kadeše, kde ve 13. století před naším letopočtem rozsekal Chetity. O kousek vedle ještě postavil o poznání skromnější chrám své ženě Nefertari. I to bylo ale na tehdejší poměry hodně pokrokové, byl to teprve druhý chrám v egyptské historii zasvěcený královně. 

O téměř tři tisíce let a mnoho pouštních bouří později zakopl švýcarský dobrodruh Johan Ludwig Burckhardt o hlavu jedné ze čtyř 20metrových podobizen faraona zdobící vchod chrámu. Po odstranění mnoha tisíců tun písku na svět vykoukl dnes již ikonický skalní reliéf. Tím ale útrapy chrámu neskončily. Když se začala v 60. letech plnit čerstvě postavená Asuánská přehrada, hrozilo že Abu Simbel skončí pro změnu pod vodou. Zachránilo ho UNESCO během naprosto famózní operace, kdy se celý chrám včetně bohatě zdobeného vnitřku rozřezal na kostičky, znova se složil o 60 metrů výš a nad ním se postavil dutý umělý kopec. Tím se zpětně vysvětlily cedule zakazující na ten kopec lézt.

Země příběhů

Během nilské plavby do nás průvodci hustili převážně data, jména, božstva a kusé historky. Kontext nula, zapamatováno nula. To až v egyptském muzeu si nás vzal do parády energický stařík, který tam dřív dělal kurátora. Lépe ho ale platí turisti. A tak jim začal vyprávět příběhy. Najednou do sebe kusé historky začaly zapadat a my se v duchu přemístili o pár tisíciletí zpět. 

Egypt je země úžasných příběhů, které bych tu mohl rozepisovat do nekonečna. Třeba ten o nabalzamovaných krokodýlech u chrámu Kom Ombo. O Karnaku, největším chrámovém komplexu na světě. O chrámu v Luxoru, jehož krásné původní malby nejdřív přemalovali biblickými freskami koptové, aby si tam následně postavili muslimové mešitu. O Údolí králů, kde spočinuli na věky desítky faraonů, dokud je i s poklady nevykopali vykradači hrobů nebo později egyptologové. Případně o fotogenickém chrámu první egyptské faraonky Hatshepsut. O tom si dlouho historici mysleli, že patřil jejímu nástupci Tuthmosisovi, protože z chrámu důsledně vymazal všechny zmínky o Hatshepsut. Tak moc ji měl rád.

Když si k tomu v muzeu vyluštíte pár hieroglyfů a z blízka se podíváte na Tutankhamunovu masku, připadáte si vážně jako Howard Carter, který tento dnešní symbol staroegyptské říše v Údolí králů našel. Mimochodem, věděli jste, že hieroglyfy nejsou obrázkové písmo, ale každý znak značí určitou hlásku nebo skupinu hlásek?

Káhira, město smradu, prachu a koček

Káhira je šesté největší město na světě. Je fakt obrovská. Smrdí. A nedá se v ní dýchat ani v zimě. Ale má své kouzlo. Pro některé zejména proto, že krom odpadků jsou ulice plné i koček. Na doporučení Báry kolegy jsme si našli hotel v městské části Zamalek, což je ostrov na Nilu, kde najdete jak hipsterské obchůdky, tak většinu ambasád. Z relativního klidu jsme Uberem dělali výpady třeba do města mrtvých nebo města odpadků. Na největší káhirský trh Khan el-Khalili. Do Egyptského muzea. Do Al-Azhar parku se scénickými výhledy na celou Káhiru. Na street food exkurzi do Imbabah s mladou Egypťankou, co si myslela, že Santa Claus chodí na Silvestra. Té jsme naším odhalením pravdy o křesťanských Vánocích zbourali svět. A samozřejmě na pyramidové komplexy staré říše v Dhashuru, Sakkaře a Gize.

Leonardo da Vinci na steroidech

Pyramidy jsou lehce naddimenzované ego památníčky z dob starého království. Dalším faraonům došlo, že stavění pyramid je docela nákladná sranda, a tak se od dob středního království radši jen zakopávali v Údolí králů. U pyramid ale ještě zůstanu. Prvním překvapením pro mě bylo, že Giza není někde uprostřed pouště. V podstatě hned vedle pyramid stojí paneláky. Jen z druhé strany, než se pyramidy fotí. A pak také, že pyramidy nejsou jen v Gize, ale rovněž v nedalekém Dhashuru a Sakkaře.

Právě v Sakkaře najdeme tu vůbec nejstarší pyramidu. Djoserovu pyramidu. Dnes je ale spíše než pohřbený faraon slavný její architekt, Imhotep. A teď zapomeňte na toho z filmu Mumie. Imhotep byl takový staroegyptský Leonardo Da Vinci. Vymyslel revoluční stavitelské techniky, díky nimž Djoserova pyramida (a ty další) stojí už přes 4600 let. Byl to ale také pokrokový léčitel a svým dělníkům rozléval pivo, díky čemuž méně trpěli infekcemi z vody. Dovedu si představit, že je díky dobré náladě také méně sralo to denodenní tahání několikatunových kvádrů. Naučil tisíce lidí číst a psát hieroglyfy, protože nějak ty stavby zmanagovat musel. Imhotep to dotáhl až do starořecké mytologie, kde se stal inspirací pro jejich boha lékařství. Když jsme se ale po čtyřech škrábali dlouhým, prudce se svažujícím klaustrofobickým infernem do útrob pyramidy, trochu jsem toho génia proklínal. Vůbec nemyslel na turisty v roce 2021, kteří by ocenili alespoň drobný přívod vzduchu. Dole nebylo regulérně co dýchat.

Pár slov na závěr

Rád bych napsal, že nás uchvátily i pyramidy v Gize, ale ve skutečnosti nás tam asi nejvíc uchvátila fenka, která tam s výhledem na Sphinx kojila pět malých štěňat. V Gize na nás už totiž jednak začínalo dopadat přesycení památkami a jednak jsou místní naháněči, velbloudáři, prodejci všeho a s nimi spojení řidiči fakt napřesdržku. I přes některé iritující detaily to ale byla parádní dovolená. V Rudém moři jsme se určitě nepotápěli naposled. Jen si příště vybereme o trochu teplejší měsíc. A stejně tak se těším, až na cestu po egyptských památkách jednou vezmu své dospívající ratolesti. Jen si na to budu muset oprášit všechny ty zajímavé příběhy a začít je vyprávět hned na začátku cesty. Ne až na jejím konci.