Už je to víc než měsíc, co pracuji v malém irském rodinném podniku Mulligans. Veškeré předsudky, které jsem vůči irské kuchyni kdy měla, jsem byla nucena zadupat hluboko do země. Oni totiž vaří skvěle!
Máme pouze dva kuchaře, tři servírky a maminu celého „zájezdu“ Eileen. Na pohovoru jsme si okamžitě padly do oka, následně mě objala a tak jsem v podstatě úplně náhodou (tak jako všichni co hledají v Austrálii práci) začala pracovat. Pracuji jako tzv. Kitchen Hand. Rozuměj holka pro všecko, jen ne v kanclu, ale v hospodě. Je to příjemná změna, dělat rukama a ne hlavou. Večer přicházím domů úplně vyřízená, ale v hlavě mám čisto. Tenhle pocit z Prahy pamatuju naposledy ze střední. A tak leštím skleničky, rovnám hrníčky, krájím a pláču u cibule, oplachuju talíře, ujídám dezerty a okukuji recepty. Život je takový krásně jednoduchý.
Je to strašně příjemný kolektiv, připadám si jako součást rodiny, nebo spíš jako nějaké domácí zvířátko. Oni mě tak poplácávají a objímají, ptají se co škola a tak. Jako by mi bylo zase 13 a pomáhala jsem doma mamince vyklízet po večeři nádobí z myčky.
Nejvíc jsem si oblíbila Jackie, naší lesbickou kuchařku. Ve svých 40 je krásně ztřeštěná, jako já, a tak spolu v tandemu děláme neskutečný vylomeniny. Česká republika jí připadá hrozně zvrhlá a je v šoku, stejně jako Korejci, když vyprávím o opalovačce nahoře bez, studentských večírcích, pepřovém spreji a 20 vypitých pivech za večer.
Když mám štěstí, dostanu kromě večeře taky chlebovou zmrzlinu (objev měsíce!). A když budete hodní, napíšu vám na tuhle lahodu někdy recept.