Dva týdny zpátky se nás Steeve s Annie zeptali, jestli bychom s nimi nechtěli některou sobotu zajít na yum cha, tradiční čínskou formu brunche (snídaňo-oběd), během které se servíruje variace nejrůznějších malých porcí jídla (souhrnně nazýváno dim sum), to vše bohatě zalíváno čajem. Inu, jednak jsme byli v restauraci na jídle naposledy ještě v Čechách a jednak jsme se o našich roztomilých spolubydlících chtěli dozvědět více, takže jsme souhlasili. O pár dní později Bára našla na Grouponu (místní obdoba Slevomatu) voucher do Zilver restaurantu, který se právě na tento typ jídla (asi) specializuje, navíc se nachází dva bloky od našeho bytu. Díky němu nás celá návštěva vyšla asi na 17 dolarů na osobu, což je na místní poměry fakt za hubičku.

V prostorách restaurace, jen pro představu, se nacházelo minimálně 400 jedlíků, načež Steeve prohlásil, že to je jedna z těch menších restaurací. To mi sice poněkud vyrazilo dech, na druhou stranu, je to čínská restaurace a v miliardové Číně asi logicky panují poněkud jiné kapacitní reálie.

Záhy po usazení byl náš stůl (vcelku prostorný) do posledního místa zaplněný nejrůznějšími talířky, mističkami, proutěnými košíčky, hrníčky a konvičkami. Dohromady na každého připadlo deset různých porciček jídla. Od namarinovaných lístků špenátu, přes knedlíčky plněné kokosovým krémem, jiné knedlíčky plněné vepřovou směsí, po kuličky vypadající jako embrya, ale ve skutečnosti to byly tu obalené krevety, tu zeleninová směs, tu kalamáry. Nechyběly ani jarní závitky (plněné krevetovým těstíčkem) či množství omáček (ústřicová, klasická pálivá, pak cosi sladko-kyselého). Těžko říct, co mi chutnalo nejvíc, protože všechno bylo naprosto (!!) výborný.

Byť jsem na začátku měl trochu obavy, protože používání čínských hůlek je mojí, eufemisticky řečeno, velkou slabinou, přežrali jsme se vskutku královsky. A Bára si tak mohla do notýsku zapsat, že odbourala další kus mého potravního konzervatismu.

Tak to jsou oni, Steeve a Annie, naši korejští spolubydlící 🙂

 

A tohle jsme teda my. Jak poznamenala Bára, asi tomu tady začínáme přicházet na chuť.