Okej, tak jsem dnes poprvé pořádně zažil Austrálii, resp. její přírodu. S Francouzem Ericem (jak jsem k němu přišel, bude námětem jednoho z dalších blogů) jsme totiž přeběhli Royal National Park, nacházející se 70 minut vlakem na jih od centra Sydney. Park se rozprostírá podél pobřeží a je charakteristický zejména strmými skalními útesy, velmi proměnlivou vegetací, a také tím, že se po Yellowstonu jedná o druhý nejstarší národní park na světě. Zvolili jsme vyhlášenou Coast walk z Otfordu do Bundeeny, která víceméně kopíruje pobřeží. Dohromady jsme za 2 hodiny a 59 minut natočili 28 kilometrů s téměř kilometrovým převýšením.
Bez nadsázky musím uznat, že to byl asi nejkrásnější výběh, jaký jsem kdy absolvoval, zejména díky již zmíněné proměnlivosti jak terénu, tak vegetace. Během těch tří hodin jsme běželi skrz džungli, po skalních pěšinkách, útesech, po pláži, v písečných dunách i provizorních chodníčkách táhnoucí se nekonečnou křovinatou buší. Vystřídali jsme kamennou, bahnitou, písčitou, travnatou i hliněnou podložku a vyběhli šílené množství dřevěných schůdků.
Prvních pár kilometrů jsme si klestili cestu úzkou pěšinkou skrz džungli, na extrémně náročné podložce – kořeny, klacky, šutry, skály, bahno. Velmi hustým podrostem, nepříjemně řezajícími palmovými listy, do toho všude visely liány (na jedný z nich jsem se málem oběsil). Ještě v džungli jsme si taky dali epesní downhill dolu k moři. Plni nadšení jsme si seskakovali i z docela velkých srázů a kamenů a docela mě překvapuje, že jsme tuhle část absolvovali ve zdraví… 🙂
Následoval otevřenější terén po loukách a srázech, v podstatě pořád nahoru a dolů. Poprvé jsem také na okamžik zahlédl divokého klokana, muhehe. Po asi deseti kilometrech jsme doběhli ke Garie Beach, naprosto úžasné, panenské pláži obklopené stometrovými skalními útesy. K pláži vede ze shora silnice, takže jsme potkali i několik pravověrných surfařů, kteří si v zemi nikoho užívali obřích vln.
Po několika dalších výbězích a sbězích jsme se konečně dostali i na rovinatější a podstatně rychlejší náhorní plošinu, do mrtě pokrytou zelenou a pichlavou buší. Skrz krásné piknikové místo jménem Wattamolla, dále směrem na severovýchod k cílovému městečku Bundeena, ze kterého jsme trajektem přejeli na druhou stranu zálivu do předměstí jménem Cronulla.
Eric se ukázal být naprosto dokonalým plánovačem, protože ke kotvišti jsme přiběhli v 11:58, trajekt jel o dvě minuty později. Je teda fakt, že na posledních kilometrech, kdy už jsem pomalu vypouštěl duši, jsme museli ještě zrychlit, abychom to stihli (další trajekt jel až za dvě hodiny) a nestihli jsme ani regenerační koupel na pláži. Ale čert to vem.
Za celou cestu jsme potkali dvě skupinky skautů s obrovskými batohy (oficiálně se ta cesta totiž uvádí jako dvoudenní track s přespáním v kempu) a pár jednotlivců. Potvrdilo se tedy Ericovo doporučení neběhat tu cestu sám, protože pokud byste si tam zlomili nohu, tak to může taky den dva trvat, než okolo vás někdo projde. Já jsem si, jak už je mým dobrým zvykem, trochu udělal kotník, nicméně žádná tragédie se nekonala. Akorát jsem si totálně ukopl palec, jehož nehet teď hraje kompletním spektrem modré a fialové barvy, a po ofenzivní liáně mi zbyl slušivý šlic na krku.
Co říci nakonec? Dělejte sport, děti, protože je to nejjednodušší a nejpřirozenější způsob, jak kdekoliv na světě najít lokální kamarády se stejnou krevní skupinou.
A, Báro, ty se začni psychicky připravovat na to, že tohle se mnou jednou půjdeš. Běžet nemusíš, můžeme jít i pěšky 🙂
A teď trocha provokativních fotek, které pořídil Eric (z nichž většina je z jeho předchozího výběhu, protože dneska jsme moc na focení čas neměli):
Poslední banánek před výběhem.
26 km track + kilák k němu a kilák z něj, slušná práce!
Na začátku trochu džungle (na fotce není Eric)
O výhledy rozhodně nouze nebyla (to taky není Eric)
…
„Hořící palmy“. Dnes naštěstí nehořely.
Pobřežní pěšinka, nezřídka s osvěžující příbojovou sprškou (ani tohle není Eric)
Jeden z mála sladkovodních zdrojů vody. Žel nepitelné, takže si člověk musí na cestou vzít všechnu potřebnou vodu. Což není zrovna málo (jo a ani tady není Eric).
Luxusní pláže s nulou plavců. Je to pro ně moc daleko.
A tohle je teda Eric, abyste neřekli. 29letý Francouz z Nice, aktuálně žijící už druhým rokem v Sydney 🙂