Největší písečný ostrov na světě. Deštný prales rostoucí přímo z písečných dun. Jezera s křišťálově čistou vodou lemovaná pískem tvořeným téměř čistým oxidem křemičitým. Jedno z posledních míst s populací čistokrevných psů dingo. Fraser island je populární australská destinace pro dobrodruhy. Loni na konci února jsme ho během tří dnů v půjčené čtyřkolce konečně prozkoumali.
Během naší první loňské cesty do Austrálie nám bylo líto tam letět vyloženě jen na otočku kvůli hodinové schůzce na imigračním (více o naší cestě za australským občanstvím zde). A tak jsme to spojili s několikadenní zastávkou na Fraser islandu, který leží asi 300 kilometrů severně od Brisbane. V rámci úspory času jsme to ze Sydney vzali zpátečním letem až na nedaleké letiště v Hervey Bay. Nutno podotknout, že jsme málem nikam neletěli, protože letiště i trajekty na Fraser Island otevřely asi dva dny před naším příletem. Do té doby tam řádil tropický cyklon Oma.
Minidovolená začala stylově. Když jsme si z liduprázdného letiště zavolali tágo, přijela limuzína. Trochu jsem se bál, o kolik nás borec stáhne, ale bylo to adekvátní značně sešlým koženým potahům, na kterých se asi děly různé věci. První noc jsme strávili v pěkném resortíku, kde nám dobrou noc dávaly vačice a ráno nás budily skřehotající kookaburry a rainbow lorikeets. Bylo to zvláštní, takové zvuky druhého domova.
Velké pískoviště
Druhý den brzy ráno jsme mazali do autopůjčovny pro čtyřkolku. Na Fraser island totiž bez pohonu na všechny čtyři nesmíte. Což dává smysl, vzhledem k tomu, že je tam pár kilometrů zpevněných cest a zbytek jsou písečné traily, pláže a skalnaté útesy. Než jsme dostali klíčky, museli jsme projít povinným kurzem řízení v písku a důkladným briefingem, kde na ostrově můžeme jezdit, kde je to o hubu a kde je to přísně zakázáno. Pak už hurá do krámu, narvat chladící box jídlem a pivem a vyrazit směr trajekt na ostrov. Mimochodem, věděli jste, že Australani chladícímu boxu říkají esky a Novozélanďani chilly bin?
Během půlhodinové plavby jsme měli čas trochu pogooglit, jak se to vlastně stane, že v moři vznikne písečný ostrov téměř o velikosti Lucemburska. Písek do moře přivádí řeky na jihu a následně jej silné pobřežní proudy distribuují dále na sever. Pak je potřeba trocha vyvřelin na mělkém mořském dně, na kterých se přinášený písek asi tři čtvrtě milionu let usazuje – a voilà, 120 kilometrů dlouhý Fraser Island je na světě. Písek nad úrovní moře si poté bere do parády vítr, který jej nafoukává do písečných dun. Ty nejvyšší na ostrově dosahuji do výšky až 260 metrů nad mořem. Do tohodle mixu ještě přihoďte podhoubí (doslova), kde díky symbiotické spolupráci hub, rostlin a příznivého klimatu v průběhu let z písku vyrostl deštný prales. Což je světový unikát.
Chvíli na to už jsme tím unikátem projížděli v hlubokých písečných kolejích a připadali jsme si jak v Indiana Jonesovi. Čas od času nám před koly proskákal klokánek, vačice nebo jsme čekali, až si to přes cestu docupitá ježura. Dvacetikilometrová cesta napříč ostrovem z Kingfisher Bay do Eurongu nám trvala asi hodinu a příjezd na Seventy Five Mile Beach byl dost epický. Nekonečná bílá pláž, azuro, lehký vánek. Stereotypická Austrálie. Měli jsme ale štěstí. Ještě pár dní před tím totiž pobřeží bičoval cyklon Oma a provoz na plážích byl kvůli brutálnímu příboji zcela uzavřen.
Po stopách pakobry
Jakmile jsme najeli na pláž, dalo se to po tvrdém písku směrem na sever vesele kalit 80kou. Pláž teda občas přecházela v letištní runway, takže člověk musel koukat, jestli nekříží cestu přistávajícímu letadlu. Provoz na plážích je celkem jasně daný přílivy, což vyžaduje důsledné plánování a sledování času, abyste vás někde neodřízla voda. Nutno podotknout, že tohle plánování za nás udělala autopůjčovna.
Naší první zastávkou bylo Lake Wabby, s hloubkou dosahující 12 metrů nejhlubší jezero na ostrově. Auto jsme nechali na pláži a asi 2.5 km dlouhou písčitou pěšinou jsme došli na okraj obnažených písečných dun. V protisměru proudily davy jednodenních turistů, samotné jezero už jsme ale měli téměř sami pro sebe.
Zatímco se Bára slunila na písku, já se bosky proběhl po okolních dunách a pak lesní pěšinkou na nedalekou vyhlídku. Masáž chodidel od šištiček a klacíků byla ještě v pohodě, ale že jsem si měl vzít boty mi došlo, až když jsem na písčité pěšině viděl charakteristickou nudlovitou stopu pakobry (brown snake), což je druhý nejjedovatější had na světě. Na východním pobřeží Austrálie je hojně rozšířený a v Sydney už jsem s ním neplánované dostaveníčko měl. Tady jsem ho naštěstí nepotkal.
S blížícím se přílivem a západem slunce už jsme akorát popojeli do závětří za písečnou dunou a na divoko zakempili. Nikde nikdo, gril, pivka, chill a spánek v přestavěné zadní části auta. Taková australská klasika. Všechny bio zbytky a vodu z těstovin jsme poctivě zahrabali do připravené třicet čísel hluboké díry pár metrů od auta. Ráno byla díra důkladně rozhrabaná a všude kolem psí ťápoty. Dingové v noci měli hody. Ještě, že se nám v noci nechtělo na záchod.
Cesta do pravěku
Druhý den nás čekaly turistické klasiky ostrova. Vrak lodě SS Maheno, do ruda zbarvené písečné útesy The Pinnacles, Champagne Pools, útes Indian Head s panoramatickým výhledem na ostrov, brození se v Eli Creeku, svačinka na pláži a tak dále. Ráno jsme vyrazili s východem slunce přímo z pláže, takže jsme byli všude před jednodenními turisty a většinu míst jsme měli skoro sami pro sebe.
Odpoledne jsme přejeli zpět na jih a do vnitrozemí (vnitroostroví?), konkrétně do Central station. Zde se od půlky 19. století nacházelo centrum těžby dřeva, než jej v devadesátých letech australská vláda zakázala a celý ostrov zapsala na list přísně chráněných přírodních památek. Když jsme se pak procházeli mezi zenovými eukalypty, úchvatnými kauri pines a kapradinami s pětimetrovými listy, připadali jsme si jak kluci v Cestě do pravěku.
Den jsme zakončili šestikilometrovým hikem k Basin Lake, během kterého jsme nepotkali jediného člověka, protože jsme trochu na Čechy šli po oficiálně uzavřené pěšině. Po nedávném cyklonu na něm bylo pár popadaných stromů. Zatímco se Bára u jezírka slunila na písku, já kolem jezera běhal intervaly. Klasika.
Přírodní wellness
Po druhé noci na ostrově jsme se mírně požraní od hmyzu vydali k Lake McKenzie, hlavnímu instagramovému místu ostrova, kde za příhodných podmínek kýčovitě tyrkysová voda přechází v ještě kýčovitější bělostný písek. My jsme příhodné podmínky měli, ale nejdřív si dovolím malou přírodopiseckou odbočku.
Fraser island je zajímavý vysokou koncentrací jezer. Drtivá většina z nich jsou vlastně velké louže nasbírané dešťové vody, které se drží na nepropustné vrstvě písku a tlejících rostlin nad úrovní podzemní vody. Kyseliny uvolňující se z tlející vegetace a nehybnost vodní hladiny způsobují poměrně vysokou kyselost vody – nejnižší naměřené pH bylo někde kolem 3.7. Pro představu, na pH stupnici od 0 do 14 je 0 kyselina v bateriích, 14 je louh a 7 je normální čistá voda. 3.7 je někde mezi octem a jablečným džusem. Jezera na Fraser islandu jsou vlastně taková mini wellnesska. Ve vodě si vyčistíte a odmastíte kůži a pak si ji doleštíte pískem, který je tvořený téměř čistým oxidem křemičitým.
Na bělostné pláži jsme se, tentokrát již s davy turistů, váleli většinu dne a užívali si život v dosti malebné přítomnosti. Pak už nás čekalo jen písčité rallye na trajekt, vrátit auto, jedna noc na pevnině, letadlo zpět do Sydney, oslavit výročí a den na to s kocovinou jako hrom letadlo zpět do Čech.
Na závěr ještě krátké video z naší jízdy po ostrově.