Jsme zrovna někde nad Indickým oceánem na cestě z Prahy do Sydney. Letos již podruhé. Najednou nám dochází, že naše bláznivá cesta za australským občanstvím se fakt blíží do zdárného konce. O tři dny později vcházíme do krásné budovy sydneyského magistrátu, abychom se zúčastnili Citizenship ceremony. Slavnostního vítání nových občanů. Ven vycházíme již jako občané České republiky a Austrálie. V poslední době se nás hodně lidí ptá, jak se tohle všechno seběhlo. Konečně jsme to sepsali.
Začalo to u jehněčích kotletek
Když jsme si v roce 2012 podávali přihlášku na University of Technology, Sydney, ještě jsme nečekali, jaká jízda nás v následujících letech čeká. Původní plán zněl získat MBA (2 roky), pak tam dva roky pracovat v oboru a pak frčet zpět domů. Řeholi našich australských začátků už jsem shrnul na blogu v roce 2013 a 2017. Mezitím nám ale Austrálie dost přirostla k srdci a někdy v roce 2015 se začala rodit smělá nástavba k původnímu plánu.
Všechno to začalo to nenápadným small talkem na jedné grilovačce. „Minulý týden jsem si podala žádost o australské občanství,“ říká německá kamarádka, zatímco na grilu obracíme jehněčí kotletky. „Takže dvojí občanství, jo? Hustý,“ jednohlasně s Bárou reagujeme. „Mrkněte na podmínky, získat australské občanství není tak náročné, jak by si jeden mohl myslet,“ dodává. Ještě ten večer jsme po cestě domů začali googlit. A hle, o rok dříve v Čechách vešel v platnost nový zákon o dvojím občanství. Semínko bylo zaseto.
Nová mise na obzoru
Následoval průzkum podmínek, náležitostí a potenciálních důsledků. V kostce řečeno, za tehdejších podmínek šlo občanství získat již po čtyřech letech v zemi, z nichž minimálně jeden rok musel mít žadatel povolení k trvalému pobytu. Možnost získat občanství automaticky přechází na děti australských občanů, nezávisle na jejich rodném místě. Pokud by se v Evropě zase něco posralo, australští občané mohou zasponzorovat povolení k trvalému pobytu svým přímým rodinným příslušníkům. Díky bilaterálním dohodám mezi Českou republikou a Austrálií nehrozí dvojí zdanění příjmů. Nová mise byla na obzoru.
Mělo to jediný háček. V té době jsme měli pouze dočasná pracovní víza. Potřebovali jsme získat povolení k trvalému pobytu (permanent residency, známé pod zkratkou PR). A to je poněkud větší oříšek. Cest k jeho získání pro nás tehdy bylo více. Po konzultaci s imigračním právníkem jsme se rozhodli pro poněkud kreativní variantu, která teoreticky zajišťovala nejrychlejší vyřízení. To bylo koncem roku 2015.
Jak se stát účetním
Austrálie má tzv. skilled list, jenž shrnuje povolání, kterých je na australském pracovním trhu aktuálně nedostatek. Lidé se zkušenostmi v daném oboru pak mohou získat v Austrálii vízum pro trvalý pobyt. Tento list se pravidelně obměňuje a najdete na něm různé IT profese, řemesla nebo třeba finanční obory. Vzhledem k předchozímu MBA studiu, během kterého jsem prošel hned několika finančními předměty, jsem se o toto vízum měl ucházet jako management accountant. Že nejsem profesí účetní? No worries.
Po šesti měsících intenzivního učení a skládání zkoušek z účetnictví, reportingu, obchodního práva, statistiky a dalších lahůdek mi v červnu 2016 CPA Australia vydala potvrzení, že účetním jsem. Tím to ale ještě nekončilo. Každá profese na skilled listu má roční limit lidí, kteří mohou vízum získat. Asi si dovedete představit, že takových účetních po světě běhá dost. Místa se tak alokují podle sofistikovaného bodového systému. Čím víc bodů, tím rychleji vízum dostaneš. Je ti pod 35? Máš víc bodů. Máš univerzitní vzdělání? Další bodíky. Je to vzdělání z australské instituce? Skóre roste dál. Skokově pak roste podle úrovně angličtiny. Na druhý pokus jsem tehdy dal IELTS na úroveň odpovídající rodilému mluvčímu. Nakonec jsem dosáhl množství bodů, díky kterému jsem přeskočil i o několik let dříve podané žádosti a v prosinci 2016, pět měsíců od podání žádosti, bylo PRko doma.
Jako má partnerka jej dostala i Bára, která si celý proces oddřela stejně jako já. Měli jsme totiž přesně rozdělené role. Já se postarám o víza, Bára o to, že během toho nechcípnu hlady, nezavalí mě hordy špinavého nádobí a ve skříni budu mít čisté oblečení. Společně jsme pak pokryli nemalé finanční náklady spojené s poplatky imigračnímu úřadu, právníkovi, CPA a tak dále.
Bez peripetie by to nebylo správné drama
Žádost o australské občanství jsme podali v prosinci 2017, přesně v den, kdy jsme splnili podmínky pro jeho udělení. Dle tehdejších standardů mělo být schválení a udělení otázkou několika měsíců. V té době ale, podobně jako v mnoha jiných zemích, sílící protiimigrantská rétorika začala přihrávat voliče krajní pravici. V rámci snahy o udržení si své voličské základny dali vládnoucí Liberálové dohromady, mimo jiné, návrh na zásadní zpřísnění podmínek pro udělování občanství, které by navíc v případě schválení dopadl i na již podané žádosti. Naše nevyjímaje.
Zejména ta zpětná platnost nadzvedla mandle mnoha lidem. Já dokonce napsal dopis adresovaný premiérovi, ministrovi imigrace a jeho opozičnímu protějšku. Jestli to někdy někdo četl, to nevím. Novela zákona následně hladce prošla Sněmovnou. Opozicí kontrolovaný Senát, jej ale vzápětí smetl ze stolu. Utekli jsme hrobníkovi z lopaty. Ze hřbitova ale ještě ne. Procesní doba žádostí o občanství se totiž zničehonic nesmyslně protáhla. Šuškanda říkala, že se jednalo o trucakci imigračního ministra. Nakonec došlo k dohodě mezi vládou a opozicí a podmínky pro udělování občanství se přeci jen zpřísnily. Ale mírněji, a hlavně se nevztahovaly na již podané žádosti. Tedy ani nás.
Výlet do šedé zóny
Tou dobou už jsme ale v Sydney začali hodně zakořeňovat, měli jsme svoji pohodu, dobře placené práce, před sebou kariérní posuny a věděli jsme, že buď se do Čech vrátíme teď … nebo možná už nikdy. S výhledem na hodně nejistý časový horizont zisku občanství jsme se rozhodli pro lehce šedivou strategii. V době podání žádosti o občanství člověk musí být fyzicky přítomen v Austrálii. A správně by tam měl být až do jeho udělení. Během čekání ale můžete vycestovat do zahraničí. Na jak dlouho, to už ale nikde definováno není.
V rámci nejistých procesních dob a hrozby dalších zpřísnění podmínek jsme si v únoru 2018 sbalili fidlátka, vyrazili na okružní jízdu po Asii a následně v červnu dorazili do Prahy. Na naší australské rezidenční adrese bydleli kamarádi, kteří přebírali naši poštu, a telefonní číslo vedlo k našemu imigračnímu právníkovi. Věděli jsme ale, že jednoho dne se ozve imigrační a my se budeme muset krátce na to objevit na úřadu v Sydney.
Na otočku z Prahy do Sydney. Dvakrát
Email od imigračního úřadu přišel v únoru 2019. Byli jsme pozváni na pohovor s úředníkem a následný Citizenship test. Ani ne o dva týdny později už jsme seděli v letadle do Sydney. Během pohovoru jsme doložili všemožné dokumenty, odpověděli na více i méně příjemné otázky a následně oba úspěšně složili test z australské historie, kultury a politického zřízení. O den později nám přišel email, že naše žádosti o australské občanství byly oficiálně schváleny.
Od získání občanství už nás tak dělila pouze Citizenship ceremony. Na které je potřeba fyzicky být. V Sydney. První pozvánka na ni přišla v červnu. Mělo to být pár dnů po naší svatbě. Odmítnuli jsme ji. Stejně jako dvě další. Přijali jsme až tu v půlce října. Během pár dnů jsme naplánovali cestu do Sydney se zastávkou v Dubaji po cestě zpátky a o deset dní později už jsme seděli v letadle.
Vítání občánků
V úvodním proslovu primátorka Sydney přivítala všech 172 budoucích australských občanů ze 42 různých zemí světa. Následně nás moc hezkou řečí uvítal i jeden ze sydneyských zástupců v Poslanecké sněmovně. Mimochodem, potomek ruského otce a americké matky, který se narodil na Novém Zélandu, fanoušek All Blacks a gay v manželském svazku s Němcem.
Po složení občanského slibu nám oba společně předali certifikát potvrzující, že jsme získali australské občanství, společně jsme si zazpívali australskou hymnu, přiťukli bublinkami a zajedli to australskými zákusky. Celý proces nás stál pár šedivých vlasů, ale je hotovo. Oba jsme čeští a australští občané.
Doživotní plán B
Mnoho lidí se nás ptalo, proč nám nestačilo to povolení k trvalému pobytu. Ono totiž navzdory svému názvu není trvalé. Každých pět let jej musíte obnovit a zároveň dokázat, že jste minimálně dva roky během těch pěti let v Austrálii žili. Občanství má vcelku pochopitelně tu výhodu, že je navždy a neomezené. Jakmile dostaneme pas, tak se budeme moct kdykoliv a na libovolně dlouhou dobu vrátit. To je ostatně další otázka, kterou často dostáváme. Budete se do Austrálie vracet?
Jak jsem již psal, za těch pět let nám Austrálie přirostla k srdci. Je to nádherné místo pro život, máme tam spoustu kamarádů. Doma je teď ale v Praze. Jestli se do Sydney někdy vrátíme? S největší pravděpodobností ano. Kdy to bude, to netušíme. A jestli to bude na rok, pět let nebo napořád, to také ne. To ukáže budoucnost, kterou lze jen těžko předjímat. Hlavní je, že díky neuvěřitelnému týmovém výkonu popsaném v řádcích výše máme tu možnost volby. A generace po nás ji budou mít také.
