Během našeho nedávného cestování mi Facebook připomněl můj bilanční článek z konce roku 2013, který shrnoval našich prvních 9 australských měsíců. Dojalo mě to. Dojalo mě, s jakým nasazením jsme do toho tenkrát řezali. Dojaly mě ty první krůčky. Jak jsme sháněli bydlení. Jak jsme jako hadr na holi lítali na place a servírovali pizzy a vepřová kolena. Jak jsme žrali furt dokola rýži a těstoviny a na parmazán ve výloze koukali jako na nedostižný luxus. Jak jsme se po nocích snažili rozlousknout temnou magii účetnictví a finančního managementu. Dojaly mě vzpomínky na následnou promoci, podpis pracovní smlouvy na plný úvazek, doběhnuté závody, udělení povolení k trvalému pobytu, všechny nové kamarády, zážitky a cestování. A zejména pak to, že jsme skrz to všechno prošli jako dokonale sehraný tým, nerozlučná dvojka, parťáci do deště. Či spíše krupobití.
Ale dost bylo dojímání. Chtěl bych trochu zrekapitulovat, co tomu bilancování z roku 2013 následovalo. Protože to samozřejmě nebyly jen fotky z pláže.
Bydlení
Před třemi lety jsem psal, že jsme našli hezký byt v Surry Hills. Světe div se, stále tu jsme. Za ty necelé čtyři roky se nám tu vystřídala spousta nocležníků. Češi, Němci, stážisti, studenti, kamarádi v nouzi, naši rodiče na dovolené, hosti z Airbnb. Podnájmem části obýváku jsme během studií šetřili rozpočet. Už dávno tu ale bydlíme sami.
Tady je naše
Škola
Hlavním důvodem cesty do Austrálie bylo studium MBA na University of Technology v Sydney. Já se zaměřením na sportovní management, Bára na event management. A dalo nám to zabrat. Nakonec jsme ale vše bez ztráty kytičky zvládli, já dokonce vyhaluzil štědré prospěchové stipendium, a zakončili v říjnu 2015 slavnostní promocí, na kterou tenkrát do Sydney přiletěl jako překvápko Bářin táta.
Oba cítíme, že nám MBA dalo hrozně moc. Jednak jsme se samozřejmě naučili dřít jak mezci, ale hlavně nám to pomohlo vykouknout z našich marketingových ulit. Dřív byl vrcholem našeho business života kreativní brief nebo report z reklamní kampaně. Teď ale rozumíme třeba i příběhům ve výročních zprávách. Finančním výsledkům. Firemní strategii. Účetnickým hrám. A ačkoliv marketing je a ještě nějaký ten pátek bude naším chlebodárcem, určitě bychom se nebáli se s tou ulitou poposunout nebo z ní vylézt úplně.
Máme to!
Práce
Prvních zhruba devět měsíců jsme vážně nevěděli, kde nám hlava stojí. Hledat práci v marketingu jsme neměli čas a v tom psychickém náporu nám vlastně ani nevadilo přepnout během večerních šicht v restauraci na autopilota. Člověka to také znovu naučí pokoře. Číšničina je dřina. A ne zrovna extra placená. Nicméně po necelém roce se nám oběma ve stejný den podařilo získat práci zpět v našem oboru.
Během studia jsme pracovali na poloviční úvazky, střihli si každý jednu zajímavou stáž (já v IMG, Bára u Sydney Festivalu), dobrovolnických aktivit (Asijské mistrovství ve fotbale a Australian Open of Surfing), a nakonec jsme oba skončili v korporátu. Mě se blíží roční výročí v Hitachi Data Systems, kde mám na starosti digitální marketing a marketing operations pro Austrálii a Nový Zéland. Bára v červenci začala v nadnárodní zdravotní pojišťovně BUPA, respektive její dceřiné firmě Dental Corporation, kde jako marketingový konzultant pomáhá soukromým dentálním klinikám s propagací. A oba jsme spokojeni.
Víza
Studium na univerzitě nám garantovalo nejprve dvouroční studijní vízum a následně dvouroční pracovní vízum po jejím dokončení (Temporary Graduate). To se nám podařilo získat v poměrně rekordním čase a oprávnilo nás zůstat v Austrálii až do července 2017. Pak nám ale začal vrtat hlavou nový ambiciózní plán. V Čechách schválili zákon o duálním občanství. A australské občanství lze získat již po čtyřech letech v zemi. Tedy pokud alespoň jeden rok z těch čtyř máte povolení k trvalému pobytu (Permanent Residency). A protože mít dva pasy se hodí, dali jsme plánu zelenou. Nebudu zabíhat do detailů, ale znamenalo to, že vedle práce na plný úvazek jsem pět měsíců každý víkend a téměř každý večer studoval účetnictví, zatímco se o mě Bára starala jako o nemohoucího. Následovala hromada formulářů, potvrzení, poplatků imigračnímu úřadu a právníkovi, ale v prosinci 2016 jsme, opět v poměrně rekordním čase, získali povolení k trvalému pobytu. Co to znamená? Za současných podmínek můžeme v prosinci 2017 žádat o australské občanství.
Mise australské občanství v plném proudu
Rozpočet
Když za mnou někdy v červnu 2012 přišla Bára s nápadem, že bychom mohli jet studovat magistra do Austrálie, tak jsem to okamžitě smetl ze stolu. „Víš jak je v Austrálii drahý školný?!“ Pak ale následovalo důkladné finanční plánování a nakonec jsem uznal, že to reálné je. Padly na to veškeré úspory, totální rozprodej českého majetku, přispěli i rodiče. To mě třeba ale stále dalo sotva půlku peněz potřebnou na zaplacení školného. Následovala tedy tvrdá finanční kázeň během studií. Každý dolar jsme v ruce otočili ne dvakrát, ale třikrát. Nakonec jsme to ale bez dluhů zvládli. Nyní už zase žijeme pohodlný život, parmazán kupujeme a ještě vytváříme polštář, který nám případně jednou pomůže rozjet život v Praze.
Cestování
Jeden z hlavních důvodů pro Austrálii bylo cestování. Chtěli jsme tu červenou placku do mrtě projezdit. A i to se povedlo. Byli jsme ve všech australských státech a teritoriích a jejich hlavních městech. Vyrazili jsme v podstatě kdykoliv jsme měli trochu času a peněz. Žádnej luxus. Hezky pod stan a vařit špagety. Za to ale s úžasnými zážitky, tisíci naježděnými a našlapanými kilometry a noční oblohou plnou hvězd. Projezdili jsme také Nový Zéland, po škole se odměnili týdnem na Fidži a brousíme si zuby na Filipíny. Mě práce zavedla do Hong Kongu, Kuala Lumpuru a brzo mě čeká San Francisco a Hanoj. Více o našich výpravách naleznete zde.
Fidži
Ondrovo běhání
Abych se během toho všeho nenudil, tak jsem se tu taky docela rozběhal. Asi jsem k tomu měl vždycky trochu nakročeno, ale až v Austrálii jsem se na plno pustil do dlouhých trialových štrek. Nejdříve jsem ochutnal trailový maraton. Pak skymaraton. Pak sky ultramaraton. Pak stovku. A s běhacími kamarády jsme tu také založili tradici pivních běhů. Naposledy to bylo 38 km, 10 pivovarů a v mém případě 33 různých piv. Příští běžecká štace mě čeká první únorový víkend v Tasmánii. 82 kilometrů napříč naprostou divočinou. Už aby to bylo!
Elitní běžecko-pivní tým
Bářino vaření
Jako já se rozběhal, tak Bára se totálně rozvařila. Víte, jak to myslím. I v ní to dlouhodobě natikávalo, ale až nekonečně rozmanitá kuchyň v Sydney z ní udělala tu pravou kuchařku požitkářku. Neustále si někde vystřihuje recepty a zařazuje je do své obrovské kuchařky. Každou chvíli sedíme v nějaké nové restauraci, o který ji někdo řekl, že tam prostě musí jít. A skoro každý večer doma vaříme. Od domácí pho, přes různé saláty, mořské potvory po steaky s přílohami na tisíc způsobů. Jakožto spolustrávník si samozřejmě nemohu stěžovat.
Domácí vietnamská polévka Pho
Abych to tedy shrnul, jsem na nás fakt pyšnej. Nerad si honim triko, ale myslím, že co jsme si předsevzali, to jsme na více než sto procent splnili. Ze všech těch zážitků a zkušeností budeme čerpat až do konce života. A pokud klapne to australské občanství, tak z toho budou čerpat i další generace.
Jedinou skvrnou na duši tak zůstává Bářin projekt kočička, který skončil stejně rychle, jako začal. O tom ale zase třeba někdy příště.