V posledních dnech jsme obdrželi několikero výtek k naší trestuhodné blogovací neaktivitě.  Inu, ano. Koukám, že poslední příspěvek je datován již více než měsíc zpět a sypu si za to také popel na hlavu. Od začátku školy na konci července jsme se ale ještě jaksi nezastavili. V nově nastoleném rytmu Learn. Work. Eat. Sleep. Repeat se tu momentálně držíme hesla ‚hlavně se z toho neposrat‘. Vezmu to tedy hezky popořadě.

Škola. S nástupem do australského univerzitního světa sbíráme vskutku mnoho impresí. Na stránkách místního deníku jsem si nedávno přečetl, že Austrálie je z pohledu studenta vůbec nejdražší místo na světě. Napálené školné doplňují vskutku vysoké životní náklady (například ubytování na kolejích v Sydney startuje někde nad AUD250 za týden, tj. něco pod dvacet táců měsíčně za malinký pokoj). Na druhou stranu je ale nutno zdůraznit, že peníze, které zde škole platíte, se vám už v průběhu studia vrací v podobě přístupu, servisu a služeb, které jsou zejména pro českého studenta, navyklého na totálně podfinancované státní školství, jako z jiného vesmíru. O tom bych se rád ještě rozepsal příště.

V prvním semestru máme zapsané čtyři předměty. Financial Management, Accounting for Managerial Decisions, Organisational Dialogue a Marketing Management. V porovnání s kreditovými závody na MKPR to může na první pohled jako totální flákačka. Pravdou však je, že ty čtyři předměty celkovými nároky vydají zhruba na jeden celý odstudovaný ročník zkondenzovaný do jednoho semestru. V rámci těchto čtyř předmětů nás čekají celkem tři skupinové práce (každá v rozsahu cca 20stránkové case study s prezentací a reflective paperem), šest zkoušek, dvě eseje a hlavně poctivá dávka nutné přípravy mezi hodinami, která vydá v průměru tak na 40 stránek odborného textu na každý předmět každý týden. U finančního managementu a účetnictví k tomu ještě přidejte pár povinnými úkoly popsaných stránek. Jasný, právníci nebo medici se v tuhle chvíli asi musej myslet, že jsem objevil Ameriku, ale faktem je, že jsem se nikdy do školy takhle nepřipravoval. MBA program tu rozhodně nenaplňuje v Čechách zažité stereotypy manažerské přípravky, kde si kolíci za pár talířů v českých a pár večerních pokecání nad kafíčkem koupí trojpísmenkovou extenzi jména.

Práce. Na výše zmíněném rozhodně nepřidává fakt, že v zájmu přežití oba pracujeme jako mourovatí a třeba já pět večerů týdně trávím na place. Jo, dělám stále v německé restauraci, kde teď dvě z pěti směn ručím za celej podnik, personál a tržby. Bára se od Irů přesunula do italské pizzerie. Oproti vysedávání v kanclu je to fajn změna a obsluhovat místní multikulti společnost nás stále baví, ale samozřejmě zlehka pošilháváme i po nějaké budoucí možnosti placené stáže blíže k našemu oboru.

Volný čas. To je jako co? Ba ne, sem tam nám taky něco ukápne do klína. Asi tři týdny zpět jsme si po dlouhých odkladech konečně vyhodili z kopýtka a za měsíční potravinový rozpočet průměrné české rodiny jsme si v prominentním Darling Harbouru dali brutální tříchodovou večeři, po které jsme si – neschopni téměř chodit (přežráním, ne vožráním) – museli vzít domu tágo. To bylo fajn. Snažíme se taky držet v kondici. Bára si nedávno koupila půlroční členství v univerzitní posilce, takže maká tam. Já makám s místníma orienťákama. Snažím se běhat aspoň 3-4krát týdně. Vykrystalizovala mi tu docela fajn běžecká skupina místní chrtů, se kterými chodíme každou středu dávat nějaké výběhy, intervaly, večerní mapové sprinty atp. Obvykle končím s půlmaratonem v nohách a jazykem na vestě. Ob dva týdny pak o víkendu jezdím na orienťácké závody. Buď menší různě v parcích a na okrajích Sydney nebo větší – jako třeba poslední víkend – kdy jsem se vypravil asi 350 km na západ od Sydney, tedy do míst, kde bush přechází v outback, zemi nikoho. I o závodění a běhání bych rád napsal více. Někdy příště.

No a to by asi tak pro teď bylo vše. Jak jsem psal, impresí je tu mnoho, mam jimi už popsanej celej papír, ale prostě teď nemám moc kdy je z hesel na papíru převádět do blogísků. Ale, jak by řekl klasik, es kommt der Tag! Na závěr bych chtěl jen dodat, že ačkoliv je to tu teď docela řehole, tak jsem hrozně rád, že jsme se sem rozhodli odjet. Protože jenom podobné výzvy a těžká práce člověka posunou dál. A, nutno dodat, nás to oba velmi stmeluje 🙂

Mimochodem, udělali jsme si radost a na Vánoce přiletíme do Čech. Ukrutně se těšíme. Bára hlavně na lyže a na boby, já do Kozlovny. (sorry, mami)