Dnes si dovolím takový krátký postřeh, který mě tu docela pozitivně hřeje u srdíčka. Pár hodin zpátky jsem měl pracovní pohovor ve středně velké italské restauraci, během kterého jsem měl v krátkém časovém sledu už podruhé zcela totožné déjà vu. A to sice, že jeden z hlavních důvodů, proč si mě pozvali (tentokrát prý ze 150 CVček 5 lidí), je ten, že jsem Čech. Nutno dodat, že dalším z té pětice byla Bára. Dobrý ne?

Češi totiž – jak jsme zjistili – mají v Sydney naprosto skvělé pracovní renomé. Tedy minimálně v pohostinském segmentu. Když o našincích místní zaměstnavatelé mluví, tak je to vždy to samé – hardworking, reliable, honest. Tedy tvrdě pracující, spolehlivý, poctivý. Co si budeme nalhávat, poslouchá se to velmi dobře. Symptomatické také je, že jakmile jednou zaměstnavatel s Čechem přijde do styku, hledá Čechy i nadále. Třeba minulý týden jsem takhle byl na trialu v jedné malé portugalské rodinné restauraci (ve středu mi mají dát vědět, jestli mě berou nebo ne), kde pracuje už jeden Čech, dříve tam pracovaly dvě Češky, a když teď hledali nového zaměstnance, majitel (alespoň dle jeho slov) zavolal z x došlých CVček jenom mě. A aniž bych procházel nějakým pohovorem, rovnou jsem šel na plac. V té dnešní italské restauraci pracují celkem tři Češi, dřív jich tam prý už pracovalo mnoho.

Když jsem byl rok nazpátek v Drážďanech, tak tam měli Češi spíše pověst zlodějů kol. Je fajn vědět, že tady jsme si pověst ještě zkazit nestihli. A co se té pracovitosti týče, je to fakt. Nechce se mi to googlit, abych to podložil, ale vybavuji si, že v nějakém výzkumu jsme vyšli jako národ s jedním z největších množství odpracovaných hodin za týden.

Takže co říct závěrem? Myslím, že nastal čas už jednou provždy zahodit takové to naše ukřivděné čecháčkovství a kopání okolo sebe (ano, myslím například to negativní pozérství vůči Evropské unii), zapracovat na studiu cizích jazyků a vyrazit do světa. Protože nás tu chtějí! 🙂

Dobrou odpoledne, dobrou noc!