V poslední části naší cesty skrz Jávu (díl první, díl druhý) jsme navštívili úžasný Borobudur, jeden z největších buddhistických chrámů světa, rozsáhlý hinduistický komplex Prambanan, tepající kulturní centrum města Yogyakarta a také poznali další úžasný podvodný mechanismus na turisty.
Do Yogyakarty jsme dorazili relativně pozdě, na hotelu akorát odhodili věci a vyrazili najít nějaký bar. Přeci jen jsme se ten den ráno zasnoubili. Když jsme po půl hodině a šesti různých místech byli posíláni stále někam jinam, vzali jsme za vděk hotelové lobby a dvoum Heinekenům. No jo, muslimská země, tady se chlast nerozlévá na každém rohu.
Druhý den jsme si po delší době dali chill na hotelu a odpoledne v poklidu omrkli různé místní trhy v okolí nákupní ulice Maliobro. Překvapila nás naprostá absence bělochů, takže jsme byli trochu atrakce a každou chvíli pózovali náhodným kolemjdoucím na fotkách. Já si v jednu chvíli dal další smlouvací cvičení při nákupu nových slunečních brýlí. A právě zde začalo rozkrytí dokonale promakaného turistického scamu. Tak se usaďte a čtěte dál.
Kolik takových fotek asi vzniklo?
Zaručeně pravá, ručně dělaná batika
Zatímco jsem se rukama nohama snažil usmlouvat cenu za indonéské Ray Bany, najednou se u situace nachomítl místňák s dobrou angličtinou a brýle mi pomohl usmlouvat. Následoval small talk odkud jsme a jaké máme plány. “Do královského paláce? No to máte smůlu, ten je zrovna dneska zavřený. Ale věděli jste, že Yogyakarta je známá pro své umění batiky? Zrovna kousek odsud je malá škola batiky, která má dnes otevřeno pro veřejnost. Půjdete touhle ulicí, pak do prava a u velké bílé stavby už to najdete. Tak čáu!”
Jasný, proč ne. Říkáme si, že to byl jeden z mála Indonésanů, který chtěl být nezištně nápomocný. Zatímco kličkujeme rozhodně neturistickou částí města, najednou vedle nás jde jiný týpek. “Čáu, kam jdete? Sem moc turistů nechodí. Jo do školy batiky? No to je zarohem, mám cestu kolem, tak já vás tam dovedu, to není problém.”
Živá ulice Maliobro – lidi hrajou, poslouchají, tančí.
Na místě nás v malé budově od pohledu sloužící jako výrobna a prodejní galerie uvítal bodrý chlápek, který nám velmi dobrou angličtinou nedjřív vyložil historii batiky a vysvětlil, jak se vyrábí. Nezapomněl také podotknout, že Indonésie je plná falešných batik a jak padělky rozeznat. Bylo jasné, že o umění něco ví a má obecně slušný přehled. Nijak na nás netlačil a každý kus na sobě dokonce měl cenovku. To se v Indonésii moc nestává. Nutno podotknout, že se tu nebavíme o batikovaných kalhotech, ale batikách na plátně, používaných jako klasické obrazy.
A že to byly fakt pěkné kousky. Nejsem žádnej odborník na umění, ale tu v batikách člověk viděl inspiraci Picassem, tu Munchem, tu Dalím, tu prvky aboriginské tvorby. Dokonce jsme si s Bárou jeden vybrali a reálně přemýšleli o jeho koupi. Postupně mi ale začal šestý smysl říkat, že něco nesedí. “Je potřeba koupit dnes, zítra jsou tu studenti a máme pro veřejnost zavřeno. Že potřebujete vybrat? A kolik máte, teď, jste mi sympatičtí, tak vám rád udělam lepší cenu. Klidně si vezměte batiku rovnou s sebou a pak se akorát vraťte s penězmi. Tady kolega vám ukáže, kde je bankomat.”
Krámek s batikovými obrazy.
Krátké hledání na Tripadvisoru našlo několik podobných míst, kde byl popsán na chlup stejný proces, jak se recenzenti do krámu dostali. Lidé se shodovali, že to jsou padělky, ale zatraceně dobře vypadající, takže pokud k tomu tak člověk přistoupí, asertivně sesmlouvá cenu na desetinu, tak získa krásný kousek domů na zeď. Co si ale budem namlouvat. V našem případě by se jednalo o první společný nákup do domácnosti po zasnoubení se … a tak nějak jsme nechtěli, aby to byla falešná batika.
Do galerie už jsme se tedy nevrátili. Chvílí jsme se toulali po městě, poslouchali pouliční umělce, když mi najednou na rameno zaklepal starší chlápek s tím, že jsme právě byli u nich v galerii a že on je autor námi vybrané batiky. Že jí má s sebou a prodá jí za půlku ceny. Takže borci nás celou dobu ještě sledovali. Jak řikám, fakt promakaný scam. Tak až budete v Yogyakartě, bacha na školy batiky pro chudé studenty… 🙂
Den chrámů
Kvůli tomu jsme ale samozřejmě do Yogyakarty nejeli. Ta je totiž známá i dvěma obřími chrámovými komplexy ve své blízkosti – buddhistický Borobudur a hinduistický Prambanan. Společně s Belgičany jsme si objednali řidiče a po několika dnech ve fantaskním indonéském přírodnu jsme se vydali za trochou kultury.
První na řadě byl Borobudur. Obrovský devítipatrový buddhistický chrám z devátého století, který byl postupně opuštěn a znovuobjeven pod nánosy sopečného popela v husté džungli během anglické nadvlády v 19. Století. Chrám oslavuje život a putování buddhy a návštěvník postupně projde kolem bezmála 3,000 fresek, 500 sošek buddhů, aby na samotném vrcholu bylo dalších asi 80 buddhů schovaných tradičních stupách. Křesťanské svatyně v tomto porovnání vyjdou vcelku střízlivě. Naši schopnost dostatečně si vychutnat chrám však značně limitovalo příjemných 38 stupňů, brutální vlhkost a studentské skupinky co chvíli žádající společnou fotografii.
Výhled z devátého „patra“ Borobuduru, v dálce aktivní sopka Merapi.
Jen o pár kilometrů dál se nachází další rozsáhlý chrám, tentokrát hinduistický. Postaven byl v podobné době jako Borobudur a i jeho stihlo postupné opuštění a zapomnění. Navíc byl silně poškozen během zemětřesení někdy v 16. století. Jako bonus ale trosky použilo mnoho místních na stavbu vlastních domů a holandští kolonizátoři si původní skulptury a sochy ve velkém odváželi do svých rezidencí. Ve výsledku tedy z Prambananu moc nezbylo a byť hlavní část již byla poměrně hezky zrekonstruovaná, čeká je tam ještě dost práce.
Belgický pár, se kterým jsme projeli Jávu od Kwah Ijenu, přes Mt Bromo až do Yogyakarty.
Konec dne jsme strávili při západu slunce v Uji temple s krásným výhledem na celou kotlinu Yogyakarty a přemýšleli nad tím, jak je to hezké, že ve státě s největší muslimskou populací na světě existuje, zušlechťuje a pokojně se navštěvuje tolik sakrálních míst významných pro jiná náboženství. Když to funguje v zemi s 230 miliony muslimů, proč to tak nemůže fungovat všude?
Poslední západ slunce v Indonésii.
Úprk do Singapuru
Plni dojmů jsme se vrátili na hotel, kde nám oznámili, že náš musí ráno přesunout na jiný pokoj. To tak nějak dovršilo sérii menších indonéských frustrací, bouchli jsme do stolu a v jedenáct večer koupili na šestou ráno druhého dne letenky do Singapuru. Náš pobyt v Indonésii symbolicky skončil zabavením litrové láhve domácí slivovice. Při vchodu na letiště ze zavazadla, které mělo být odbavené. Nikdo nám nebyl schopen vysvětlit proč, ale za 15 minut nám zavíral check in, takže na hádání nebyl moc čas. V pět ráno jsme tedy do sebe každej ostentativně před ochrankou nalili nalačno trojitýho panáka a vyrazili vstříc poněkud západnějšímu Singapuru.
Sečteno podtrženo, naše indonéská cesta se obešla bez průserů, ušili jsme si ji na míru, vykoukli z turistické bubliny, viděli úžasná místa, odolali mnoha turistickým scamům, spali u skutečných místňáků … a to vše ani ne za polovinu ceny, kterou nám úplně na začátku nabídli na Bali za o dva dny kratší program. Indonésie je úžasná země, ale rozhodně není pro slabé nátury. Člověk se musí těžce obrnit, bezostyšně smlouvat na krev a mít se neustále na pozoru před podvodníčky všeho druhu. A připravit se na to, že po dobu pobytu bude žrát třikrát denně smaženou rýži nebo smažené nudle.
Díky a čau, Indonésie!