Ve druhém díle indonéských bizárů se podíváme na náš vlakový přejezd napříč Jávou, na sopky uprostřed sopky, romantické zásnuby, velmi adrenalinový výběh okolo dýmajícího kráteru a ještě adrenalinovější přesun do města Yogyakarta.
Po zdolání Kawah Ijenu nás čekal přesun na zřejmě nejpopulárnější sopku Indonésie, Mt Bromo. Asi 250 km dlouhou cestu jsme plánovali přejet vlakem do města Probolinggo a pak nějak dojet až do horské vesnice pod sopkou. Do karet nám hrálo, že na nádraží jsme potkali belgický a ruský pár, všichni směřující stejným směrem.
Indonéské nádraží
Když jsme dorazili vlakem, mimochodem velmi pohodlným a na čas jedoucím, do Probolingga, tak jsme plni sebevědomí nakráčeli na místní taxikáře. V šesti má totiž člověk úplně jinou vyjednávací pozici. Podařilo se nám najít SUVčko a jako již ostřílení smlouvači jsme z dohadování asi třikrát odešli, abychom se nakonec dostali na cenu za osobu levnější, než za jakou nahoru jezdí autobus s místňáky. Namačkaný jako sardinky jsme se po docela adrenalinové jízdě dostali překvapivě v jednom kusu až do horské vesnice na hraně kaldery, kde jsme podobnou vyjednávací hru rozjeli a úspěšně dotáhli i s ubytováním.
Adrenalinový výběh
Mt Bromo je název jednoho ze čtyř kráterů, které se zformovaly v rozlehlé popelavé kaldeře zbylé po kdysi mnohem větším vulkánu Tenggeru. Se svými 2,239 metry není Mt Bromo ta nejvyšší sopka, ale v poslední době je rozhodně tou nejaktivnější. Od roku 2004 soptila hned čtyřikrát a v letech 2010 a 2011 dělala velké problémy zejména letecké dopravě.
Pornovýhledy
Po celodenním přesunu od Kawah Ijenu jsme k Mt Bromo dorazili asi dvě hodiny před západem slunce. Mě to samozřejmě nedalo a zatímco Bára si dala jógu, nazul jsem trailovky, drapnul čelovku a vyrazil prozkoumat terén. Do kaldery jsem seběhl kozí stezkou pro místňáky a následně přes popelavé písečné moře přeběhl až k úpatí Mt Bromo. Timing se zdál být geniální. Všechny cestovní agentury totiž turisty na místo vozí dopoledne, takže jsem to měl celé jen pro sebe.
Opuštěná kaldera. Mt Bromo je ta hnědá hrouda nalevo, ta podstatně hezčí hrouda je Gunung Batok.
Na Mt Bromo vede docela epické schodiště z jehož konce jsou ještě epičtější výhledy. Do dna kráteru, na okolní sopky, na černou kalderu, na zapadající slunce. Mě ale zaujal strmý hřbet okolo kráteru. Vinula se na něm malá pěšinka a zdálo se, že se dá kráter oběhnout dokola. Ondřej byl rázem na misi. Nejdřív to bylo širší, pak užší, pak ještě užší, pak strmě nahoru, pak strmě dolů, a nakonec se hřbet zúžil tak, že jsem se po něm chvíli sunul obkročmo. Na obě strany to totiž byl kolmý sešup do bublajících kráterů. Když jsem doběhl zpět na výchozí bod, tak mi z uší stříkal adrenalin a srdce bušilo až v dutině ústní. Boží.
Více fotek z obíhání kráteru najdete zde.
Západ slunce v kaldeře
Spontánní zásnuby
Den na to jsme si opět přivstali a ve tři ráno už si to ve frišných podmínkách 2,000 metrů nad mořem šinuli na východ slunce nad kalderou, což měly být další vizuální orgie. Drtivá většina turistů si tam zaplatí vývoz předraženými jeepy, my si to raději ve tmě vyšlápli sami. Hlavní benefit ale byl, že místo tisíců turistů jsme stáli na obnaženém hřbetu s úžasným výhledem, o který jsme se dělili jen s hrstkou místňáků (a našimi novými kamarády z Belgie a Ruska).
Světelná show začíná
A pak to přišlo. Vycházející slunce rozehrálo na obloze neskutečnou světelnou show, aby následně postupně zalilo i celou kalderu. Jeden z nejkrásnějších přírodních úkazů, co jsem kdy viděl. Právě v tu chvíli ve mě silou okamžiku dozrála myšlenka, kterou jsem v hlavě nosil už nějaký ten pátek. Zatímco jsme oba nevěřícně sledovali přírodu v akci, tak jsem se Báry zeptal, jestli je šťastná. Ta mlčky přikývla. Poprosil jsem tedy vedle nás stojící Indonésany, aby nás vyfotili. Po několika zmáčknutí spouště jsem najednou poklekl a k překvapení všech okolo, včetně sebe, jsem Báru požádal o ruku. Fotka, kterou vidíte níže, tedy není zinscenovaná. Zachycuje nás asi vteřinu po tom, co mi Bára řekla ano.
Tahle fotka mě nikdy neomrzí
Nutno podotknout, že můj plán jaksi končil tím pokleknutím, takže místo bublinek jsem u ušmudlané vesničanky objednal trochu horkého čaje, místo slavnostní snídaně jsme si dali suché palačinky, protože borci neměli žádné ovoce, a místo romantické zásnubní vyjížďky nás čekala bezva cesta v přeplněném transitu.
Slavnostní přípitek
Indonéští podvodníčci a scammeři
Cestu zpět jsme plánovali vyřešit obdobně jako cestu nahoru. Společně s Belgičany jsme na ulici odchytli chlapíka, který postával u velkého transita, že bychom se potřebovali dostat zpět do Probolingga, ideálně až do Yogyakarty (asi 10h jízda). Až podezřele jednoduše jsem sesmlouval cenu na třetinu první nabídky a zároveň mu přes jeho protesty (“Mě můžeš věřit!”) vysvětlil, že nejdřív zaplatíme za cestu do Probolingga a až v Yogyakartě doplatíme zbytek. Zde bych rád zdůraznil, pokud někdy pojedete do Indonésie, držte se jednoduchého pravidla. Nikdy neplaťte soukromým dopravcům celou částku dokud nejste na místě určení.
Jak jsme totiž záhy zjistili, domluvený transit už byl domluvený pro privátní tour. Řádní cestující tedy byli trochu překvapení, když nás uviděli. Zejména ve chvíli, kdy se do transita nemohli všichni vejít, protože nás řidič vzal nad kapacitu. V tu chvíli se ještě jako bonus snažil na ulici zlanařit další pár. No nic, zmáčkli jsme se a jelo se. Furt nás to stálo jen pár šupů.
Další překvapení ale přišlo, když řidič najednou zastavil a dveře otevřel důležitě vypadající Indonésan, který se představil jako strážce národního parku a že by rád vybral poplatek za výjezd z parku. Tyhle fintičky už jsme ale znali, takže jsme zezadu auta poslali podvodníčka na patřičná místa. Ten se okamžitě přepnul do agresivního módu a za dramatických výkřiků “Zloději!” se snažil vytáhnout na kraji sedící Britku. To už jsme se s chlapci začali zvedat a s jasnou výhružkou násilím a zavoláním policie chlapce trochu srovnali a zároveň hezky po evropsku řidiči vysvětlili, že odjíždíme. Ten celou dobu dělal, že neexistuje, a doufal, že budem jako většina jeho klientely držet huby a zaplatíme (z čehož by tutově dostal provizi). Zbytek cesty proběhl z jeho strany velmi potichu.
Během zastávky zpět v Probolinggu jsme s Belgičany nenápadně vyklidili pole, stopli kolem projíždějící autobus a svezli se na nádraží, odkud jsme do Yogyakarty dojeli za ještě nižší cenu v superpohodlné první třídě. Dost hlasitě jsme si gratulovali, že jsme tomu šméčkaři zaplatili jen pár rupií za cestu do Probolingga a ne i zálohu na celou cestu, které se dost vehementně dožadoval.
Jak vidíte, Indonésie rozhodně není pro slabé povahy. A taky, že umim naplánovat bombastické oslavy zásnub!
Standartní výhled z vlaku. Indonésie nejsou jen fotogenické sopky a uklizené pláže na Bali…