V posledních měsících se mi s cestováním celkem roztrhnul pytel. Závody v Tasmánii a Melbourne. Dovolené v Západní Austrálii a na Filipínách. Služební cesty do Kuala Lumpuru, San Francisca a Hanoje. A taky na otočku do Prahy. 100,000 kilometrů v oblacích během šesti měsíců. Zážitků a zkušeností mraky, nicméně teď už si dva měsíce docela užívám klidový režim.
Ale k tématu. Hanoj byl letos zvolen jako místo pro každoroční setkání našeho marketingového týmu v asijsko-pacifickém regionu. Přeci jen podobnou srandu tam uspořádáte za třetinové náklady v porovnání třeba s Hong Kongem. Já si rozhodně nestěžoval. Ve Vietnamu jsem ještě nebyl a naprosto zbožňuju tamější kuchyni.
Komunismus s kapitalistickou tváří
Vietnam je společně s Čínou, Kubou a Laosem jednou ze čtyř posledních zemí na světě, které ještě centrálně ovládá jedna komunistická strana. V případě Vietnamu je to ale takový komunismus s kapitalistickou tváří. Konzervativnější tvář poznáte už když žádáte o víza. To bylo terno. A pak také třeba během ranního proběhnutí v liduprázdném areálu výstaviště, kde potkáte desítky uklízečů uklízejících perfektně uklizené ulice. Jako motivace jim slouží budovatelské nápisy, Ho Chi Minhovy citáty a všudypřítomné rudé vlaječky povlávající v inverzním oparu.
Ta otevřenější část je reflektovaná například v možnosti drobného podnikání. A poznáte ji také po setmění. Centrum Hanoje se mávnutím proutku změní v jednu velkou party. Ulice plné lidí, restaurace narvané k prasknutí a bary plné místňáků kalících jako o život.
Nejdřív práce…
V dnešní digitální době by jeden skoro řekl, že podobné meetingy jsou přežitek. Proč dokopat 50 lidí z asi 15 různých zemí, aby se na tři dny sletěli do Hanoje, když se to dá pořešit sérií videokonferencí? Právě protože těma řešíme pořád všechno. Jsme lidi, společenské bytosti, a vztahy se nejlépe budují bez zprostředkujícího média. V asijském světě to platí trojnásob. Z pracovního pohledu je mnohem efektivnější zavřít tým do konferenčky, než se dohadovat na Skypu. Vypadnete ze svého normálního světa a jaksi vám nezbyde nic jiného, než se plně soustředit. Stejně tak jedna noc na baru vybuduje vztahy líp než milion emailů.
A tak jsme se ohlíželi za uplynulým rokem, plánovali ten nový, ujasňovali priority, inspirovali se, diskutovali se senior managementem, oťukávali nováčky, během teambuildingu poznávali centrum Hanoje a posléze slušně pohnuli s podnikovými zásobami alkoholu na týmové večeři. A bylo to fakt super. Zejména z mé pozice aspirativního benjamínka. Learning curve je na těchto akcích opravdu strmá.
…a po práci legraci
Trmácet se takovou dálku kvůli třem dnům mi přišlo škoda, takže jsme si pobyt v Hanoji s kolegou Timem protáhli ještě o další tři. Což bylo dobře, protože během pracovních dnů jsme v podstatě nevylezli z hotelu. V pátek jsme tedy vyměnili business hadry za kraťasy a žabky, přepnuli z pracovního módu do dovolenkového a vyrazili na průzkum terénu.
Hanoj mě nadchnul. Všude mraky lidí a skvěle fungující chaos. V asijských městech se obecně na přechody moc nehraje a dělící čáry jsou na silnici, jen aby se neřeklo. V městě pěti milionů skútrů to ale dostává nový rozměr. Z počátku docela šok, ve výsledku se člověk cítí téměř bezpečněji než v západních městech. Zajímavá byla rovněž směska kolonialistické architektury, budhistických svatyň, starého dobrého funkcionalismu, to vše propojené dokonale zamotanými elektrickými dráty.
Kolorit centra tvoří nekonečné množství malých krámků, obchůdků, restaurací, bister. Na rozdíl od jiných asijských měst tady ale v drtivé většině případů stačí na nabídku říct „ne“ pouze jednou. A pak samozřejmě jídlo. Bože. Co na první pohled vypadá jako rozpadající se garáž, je továrna na nejlepší pho na světě. Za naprosto směšný peníz. Sladké pečivo, co na ulicích prodávají umouněné babči, by strčilo Paula do kapsy i s jejich fancy krabičkami. A co teprve čerstvé závitky, bagety…
A teď trailer pro druhou část blogu:
V King Kongově království
S necelým víkendem samozřejmě nebyl čas na žádné velké cestování, takže jsme to omezili na jednodenní výlet z města. Rozhodli jsme se vynechat super turistický Ha Long Bay a místo toho zamířili do provincie Ninh Binh (díky za doporučení, Khanko). Tam nás čekal obří budhistický chrámový komplex Bai Dinh a Trang An, křivolaké vápencové hory rostoucí z okolní krajiny až do nebe, kde se natáčel nejnovější King Kong.
Navzdory 35 stupňům, pařícímu sluníčku, šílené vlhkosti, kocovině a nutnosti vyšlapat nekonečně schodů, nás chrám dost nadchnul. Vskutku monumentální 700hektarový komplex na nějž z vrcholku dohlíží 100tunový vychechtaný budha. Obdobně monumentální byla i plavba na malých lodičkách po ponorné říčce, která se vinula mezi vápencovými horami. Co chvíli zmizela v jejich útrobách, aby se vynořila na druhé straně. Jen jsme čekali, kdy na nás vyskočí nějaká přerostlá gorila nebo T-Rex.
Sečteno podtrženo, bylo to šest dost intenzivních, ale skvělých dnů. Ve Vietnamu jsem rozhodně nebyl naposledy.