Jakkoliv se to může zdát nepravděpodobné, i v Austrálii se lyžuje. Ostatně ani pro samotné Australany to není zrovna typická kratochvíle. Většina mých kamarádů na lyžích nikdy nestála, a vlastní lyžařský set má asi tolik Australanů, kolik má Čechů svůj surf.
V hornatém pásu mezi Canberrou a Melbourne se nachází hned několik poměrně velkých lyžařských středisek, které během dvouměsíční sezóny v červenci a srpnu praskají ve švech. My se letos konečně rozhodli odškrtnout lyžovací položku z našeho australského listu, a o prvním červencovém víkendu jsme se vydali do vyhlášeného Thredba.
Navzdory své popularitě tamější infrastruktura trochu připomíná české devadesátky. Jedna dvousedačka vypadala, že pamatuje Cookovo vylodění. Podobně tomu bylo s půjčovaným vybavením. Když jsem viděl nabízené snowboardy, raději jsem si na tři dny půjčil lyže. Navzdory tučnému příplatku za „performance set“ jsem se ale i tak dočkal několik let starých, prachbídně nabroušených práskaček. Situaci zachránil o den později až testovací stánek Rossignol, který nás vybavil na dva dny jejich nejnovějšími modely. A to už byla konečně jízda. Teda, jízda. Thredbo sice disponuje několika slušnými sjezdovkami, pořádně to rozjet ale stejně nemůžete, protože jsou plné méně zkušených lyžařů, kteří mají ve zvyku se z ničeho nic zastavit uprostřed sjezdovky.
Abych ale nezněl jako úplný morous, prodloužený víkend jsme si moc užili, zejména protože nám neskutečně přálo počasí. Přijeli jsme k čerstvým třiceti číslům sněhu (díky čemuž jsme po velmi adrenalinové jízdě dorazili ve tři ráno) a po zbylé tři dny se na nás smálo sluníčko a azurová obloha s teplotami kolem nuly. Velké štěstí i proto, že naše velmi improvizovaná lyžařská výbava by nic moc jiného nevydržela. Já například jezdil v běžeckých brýlích a rukavicích a místo oteplovaček jsem měl běžecké elasťáky a neprofoukavé šusťáky.
Jako velké vítězství se ukázalo i rozhodnutí připlatit si za ubytování přímo na sjezdovce a ušetřit si tak každodenní dojíždění z podhůří. Díky tomu jsme také měli dostatek času ochutnat produkci místní likérky a vysosat spoustu německého piva. Alespoň jedno měl na pípě každý bar, do kterého jsme vlezli. Vůbec nejrozšířenější značkou se ale poněkud překvapivě ukázal být starý dobrý Budějovický Budvar!
Abych to uzavřel, zážitek to byl rozhodně supr, nicméně pro příští zimu pošilháváme spíše po Novém Zélandu nebo Japonsku.
