Žít Austrálii

Článek byl napsán pro SportBiz.cz.

Jak vypadá největší fotbalová akce Asie pohledem zevnitř? Jací jsou fotbaloví fanoušci v Asii a jak to s fotbalem v Asii vůbec vypadá? V následujících řádcích bych rád představil asijské mistrovství ve fotbale, pro nás možná lehce exotický turnaj, na kterém jsem se letos v lednu jako dobrovolník podílel. V Sydney, které bylo jedním z pěti australských hostitelských měst, již necelé dva roky studuji, takže jsem měl celý turnaj pěkně z první ruky.

O turnaji

Asijské mistrovství ve fotbale, či Asijský pohár, či oficiálně Asian Cup, je v Asii pořádán od roku 1956, což z něj po Copě Américe činí druhý nejstarší kontinentální turnaj. Na Asian Cupu se co čtyři roky potkávají na světové scéně již relativně etablované týmy jako Japonsko, Jižní Korea nebo Írán třeba s rostoucí Austrálií (kterou už nebavilo hrát v Oceánské divizi s Fidži a Šalamounovými Ostrovy), ale i fotbalovými trpaslíky jako Palestina, Jordánsko nebo Severní Korea.

Uspořádání letošního Asian Cupu se s celkem pěti hostitelskými městy ujala Austrálie. Místní federace si od toho slibovala zejména další posílení pozice fotbalu na poli australských týmových sportů, kterému tradičně vévodí kriket, rugby union, rugby league a zejména australský fotbal, co do průměrné návštěvnosti po NFL, Bundeslize a EPL čtvrtá největší liga na světě.

Jak jsem se k tomu dostal?

Že v Austrálii proběhne Asian Cup, jsem se domákl zhruba rok před jeho konáním. Protože Sydney mělo být jedním z pořadatelských měst (s největším množstvím zápasů, včetně finále) a protože jsem se na tenhle exotický fotbalový svátek chtěl podívat zblízka, začal jsem cíleně čekat na otevření dobrovolnického programu. Ten byl otevřen loni v červnu, tedy sedm měsíců před zahájením turnaje.

Co mě na začátku hodně překvapilo, byla rigoróznost celého výběrového řízení na dobrovolnické pozice. Žádná hurá akce, ale precizní tříkolový proces včetně bezpečností prověrky, na jehož konci jsem těsně neuspěl se svojí aplikací do marketingového týmu. Následně mi ale byla nabídnuta pozice Venue Operations Assistant, tedy jakýsi provozní pomocník (na lepší český ekvivalent jsem nepřišel) na Stadium Australia. S oficiální kapacitou 84,000 lidí je to druhý největší australský stadion, který byl postaven v roce 1999 jako hlavní stadion Olympijských her v Sydney. A tak původní zklamání nad neúspěchem poměrně rychle vystřídalo nadšení. Přeci jen pracovat na takovém baráku by mohla být fajn zkušenost a zážitek.

Červená dobrovolnická síla

Dobrovolníci jsou nedílnou součástí každého sportovní události a nejinak tomu samozřejmě bylo i na Asian Cupu. Svoji armádu dobrovolníků měla v podstatě každá pořadatelská divize v každém pořadatelském městě. Pro představu, jen v Sydney nás dobrovolničilo přes 250 a celkově kolem 1,300. Řidiči, pomocníci na letišti, v hotelech, akreditaci, IT, protokolu, aktivace fanoušků před stadionem, v media centru, na ochozech, na hřišti, u dopingové kontroly, v provozu stadionu, prostě všude. A přehlédnout nás nešlo, zejména díky uniformám, které byly, inu, velmi červené.

Moje role, jak jsem již zmínil, byla v provozním týmu na stadionu v Sydney. Konkrétně jsem byl členem týmu, který měl na starosti dopravu. Abych to upřesnil, Stadium Australia má ve svých útrobách obrovský silniční okruh a parkovací místa určená pro zaměstnance stadionu, pořadatele, bezpečnostní a záchranné složky, TV produkci, hráče, rozhodčí a VIP hosty. A naším úkolem bylo zajistit v útrobách stadionu plynulý provoz. Jinými slovy, měli jsme seznamy aut a hostů a kontrolovali jsme, že nám tam projíždějí pouze autorizovaná auta, že parkují na určených místech a zároveň jsme komunikovali s protokolním týmem, že jim doráží důležití hosté.

Moje pozice byla přímo mezi VIP a hráčskou zónou, takže poměrně nudně znějící parkování aut mělo spoustu zajímavých okamžiků. Vítání dobře naladěných katarských šejků, kteří nám na krky věšeli jejich fialovo-bílé šály. Parkování naleštěného Del Pierova Maserati, který na stará kolena v roce 2012 přišel z Juventusu kopat za FC Sydney (jež mimochodem tři roky Koučoval Vítězslav Lavička). Salutování australskému premiérovi. Donáška svačiny z autobusu do šatny severokorejským fotbalistům (v šatně to vypadalo, jak kdyby vedle sebe sedělo 20 klonů). High-fives s australskými hráči po vítězném finále. A vítání milovaného Seppa Blattera, jehož veličenstvo na stadion dorazilo s policejní kordonou hodnou Baracka Obamy.

Z parkování jsem si občas odskočil například naleštit koženkové sedačky na střídačkách, rozdávat australským fanouškům žluté paruky nebo zakrývat na stadionu loga značek, které nebyly oficiálními sponzory. Co bylo ale na mé roli vážně super, bylo časové rozložení práce. Měli jsme jí kopu před zápasy a po zápasech, ale během zápasu nebylo do čeho píchnout. Takže jsme v té době obvykle seděli na VIP tribuně pod pořadatelskou kanceláři a koukali na fotbal. Nestěžoval jsem si.

Nutno dodat, že samotná organizace dobrovolníků byla naprosto precizní, až mě to samotného překvapilo. Jasná, přehledná a spolehlivá komunikace, poctivé proškolení a hlavně velmi entuziastičtí zaměstnanci, kteří nám při každé příležitosti dávali najevo, že nás tam mají rádi a naší práce si váží. To ostatně platilo i o fanoušcích, ale třeba i VIP hostech.

Pestrá atmosféra turnaje

Jak jsem již zmínil, turnaje se účastnily týmy různých kvalit, a právě relativní nevyváženost týmů se projevila na dosti proměnlivé atmosféře (a pochopitelně kvalitě) jednotlivých zápasů. Zatímco domácí Austrálie s přehledem vyprodávala stadiony už v základní skupině, na zápas Bahrajnu s Katarem dorazilo zhruba 7,000 fanoušků (což na 80tisícovém stadionu zrovna dobře nevypadá). Asi také nepřekvapí, že severokorejský kotel byl obvykle spíše takovým trempským kotlíkem, navíc z drtivé většiny zaplněný sympatizujícími Jihokorejci. Jinak ale bylo hezké vidět aktivaci jednotlivých komunit v multikulturním Sydney. Uřvaní Palestinci a Iráčani, davy Číňanů, Japonců, Jihokorejců. Hlavní reklamní sloganUnite for the Asian Cup, jenž v průběhu turnaje vyzýval ke sjednocování v rámci nepřehlédnutelné aktivační kampaně na každém rohu Sydney, k tomu pasoval naprosto skvěle.

Velkým zážitkem a milým překvapením pro mě ale byli hlavně íránští fanoušci, kterých na jejich skupinový zápas v Sydney dorazilo dobře 20,000 a málem zbořili stadion (jev charakteristický pro všechny jejich zápasy). Bohužel, po penaltovém vyřazení ve čtvrtfinálovém derby s Irákem se z nich také stali nepřeslechnutelní uplakánci…

 Sladkou tečkou pro turnaj bylo samotné finále, v němž ve velmi pěkném fotbalovém dramatu domácí Austrálie přetlačila Jižní Koreu, která až do 45. minuty finále neobdržela na turnaji jediný gól (srdce fanouška defenzivního fotbalu zaplesá). Bezmála 80,000 diváků, do australské žluté barvy vyladěný stadion narvaný k prasknutí a parádní fotbalová atmosféra.

Radostné bilancování a budoucnost

Jak hladkým uspořádáním turnaje a velkým zájmem veřejnosti, tak úspěchem svého národního týmu Austrálie potvrdila velký vzestup místní fotbalové scény. Dle slov šéfa přípravného výboru na slavnostním poděkování dobrovolníkům skončil turnaj ve velmi hezkých, černých číslech, a to zejména díky prodeji vstupenek, který přesáhl původní odhady asi o 30 %. Celková návštěva stadionů se zastavila těsně pod hranicí 650,000 diváků při průměrné návštěvnosti něco přes 20,000 diváků na zápas. To možná nezní bůhvíjak velice, v potaz je ale třeba brát, že zápasy Kataru s Bahrajnem nebo Palestiny s Jordánskem masy nepřitáhnou, byť cena lístků byla na australské poměry nastavena hodně nízko. Lístky na skupinové zápasy se daly koupit od 15 dolarů, což by při porovnání kupní síly odpovídalo nějakým osmdesáti českým korunám.

Úspěch turnaj zaznamenal i v zahraničí. V Číně se průměrná sledovanost zápasů pohybovala kolem 182 milionů diváků, semifinále Korey proti Iráku si doma zapnulo 37 % Korejců a celkový televizní zásah se dle organizátorů celosvětově přehoupl přes miliardu unikátních diváků.

A v příštích letech lze očekávat jen a jen další růst. Již nyní je fotbal na špici třeba v Japonsku, Jižní Koreji nebo Malajsii. Obrovsky roste v Číně a fotbalovou horečku lze očekávat s blížícím se katarským šampionátem i na Blízkém východě. A pak je tu doutnající sopka jménem Indie. Po obrovském úspěchu teprve před sedmi lety založené IPL (indická Twenty20 kriketová liga) už se v kuloárech živě spekuluje nad tím, že fotbal bude druhým sportem v pořadí, do kterého přitečou opravdu velké peníze. Ačkoliv národní tým se drží na samotném chvostu žebříčku FIFA, fotbal je v Indii druhým nejpopulárnějším sportem a například sledovanost Anglické Premiere League v Indii značně převyšuje množství obyvatel Velké Británie…

Pro příští Asian Cup se Asijská fotbalová konfederace (AFC) rozhodla navýšit počet hrajících týmů z aktuálních 16 na 24, což by mělo výše zmíněný růst dále podpořit. Pro turnaj to ale také bude znamenat mnoho dalších nezáživných zápasů, které budou masy přitahovat jen těžko. Uvidíme, jak se s tím pořadatelé budoucích Asian Cupů vypořádají.

Pár vět na závěr

Austrálie znova dokázala, že sportovní události pořádat umí. Ještě než skončil Asian Cup, v Melbourne si střihli Australian Open. O týden později už v Sydney dunilo další Australian Open, tentokrát v surfingu. Melbournská formule jedna klepe na dveře a do toho tu panuje kriketové šílenství, protože Austrálie, společně s Novým Zélandem, pořádá kriketové mistrovství světa. A to vše během pouhých tří měsíců. Na 23milionovou zemi vskutku obrovský příděl sportovních událostí.

Jsem zvědav, jestli si ve střednědobém horizontu australská fotbalová asociace troufne i na World Cup. Na rozdíl od Brazílie, Ruska nebo Kataru zde je velmi kvalitní infrastruktura a do roku 2030, kdy by, tuším, mohli nejdříve kandidovat, by tu mohl být fotbal už v podstatně lepší pozici.

Pro mě osobně byla možnost podílet se na akci takových rozměrů skvělá zkušenost. Jak z hlediska mých profesních plánů, tak z hlediska fotbalového fanouška. Asijský fotbal zatím možná nedosahuje takových kvalit, ale fotbalové nadšení tu je. A roste.