Pár týdnů zpět jsme objeli Tasmánii. V rychlosti. V campervanu. V dobré náladě. A ve stejné sestavě jako v září Northern Territory – Markéta, Simča, Maruška, Bára a Ondra. Protože podrobný cestopis i tak krátké cesty po Tasmánii by vydal na knihu, rozhodl jsem se našich devět dní na Tasmánii shrnout do devíti krátkých tasmánských impresí (a dvou videí na konci).
Tuleni na Bruny Island
Bez větších problémů (jen Simča musela za velké nelibosti na letišti v Hobartu vyhodit nektarinku, neboť z pevninské Austrálie se do Tasmánie nesmí dovážet, mimo jiné, čerstvé ovoce) jsme doletěli do Hobartu, vyzvedli auto (další pankáčská dodávka od Wicked Campers do sbírky) a nabrali rovnou kurz směr Bruny Island, který se nachází asi 50km na jih od Hobartu. A zde nás čekal první zážitek. Ba co víc, další kus, který jsme mohli dopsat na Bářin list divokých zvířátek. Tuleni. Za spíše nerozumný peníz jsem jeli na vyjížďku lodí podél křivolakých útesů Bruny Islandu až k několika malým ostrůvkům … kde jich byla celá kolonie. Bára skákala jak hopík z jedné strany lodě na druhou a nadělala zhruba pětkrát tolik fotek, kolik tam těch tuleňů bylo (v řádu stovek).
Testování tvrdosti tasmánského kamene
Po prvním nocování v přírodním kempu posílám ráno holky na procházku, sám nazouvám maratonky a hurá na ranní výběh. Krásný trail naprostou divočinou, tu přeskakuji potůčky, tu jedovaté hady, tu klacky … až jsem o jeden (klacek, ne hada) v seběhu v plné rychlosti lehce škobrtnul pravačkou. Nepříznivou situaci jsem chtěl vyrovnat levačkou, jenže do cesty se mi postavil šutr, který se, bohužel, pod mým mohutným nákopem nerozpadl v prach. O pár letmých kotrmelců a peprných nadávek později zjišťuji, že palec dostal, slušně řečeno, pěkně na prdel. Posledních par kilometrů ještě doklusávám zpět k autu. Poslední svižný pohyb na následující čtyři týdny. Do večera mam levačku jak hobit.
Wineglass bay očima invalidy
Bára, aby mě v tom nenechala samotného, pro jistotu dostala chřipajznu. Den alokovaný na populární a velmi fotogenickou Wineglass Bay (Zátoka Vinné skleničky) proležela ve stanu. Já dělal taxikáře a odvezl holky na začátek treku k Wineglass Bay a sám následně odjel k nedalekému majáku, kde měl být hezký bezbariérový okruh podél útesů. 900 metrů dlouhou procházku jsem si vychutnával asi dvě hodiny, v tempu 0.2 čínského turisty. Ale bylo to krásné!
Takhle nějak to vypadá (z letadla)
Paní malířka příroda
Z Wineglass Bay jsme to vzali podél pobřeží na sever, směr Bay of Fires (Zátoka ohňů). Po cestě jsme dali obědovou pauzičku v Bichenu u tamější Blowhole. Žádné porno, jen geologický útvar, díky kterému příboj skrz do skály vymletou díru předvádí takový fingovaný gejzír. O něco později jsme dorazili do Bay of Fires. Proč se zátoce říká ohnivá, ptáte se? Protože příroda všudy přítomné balvany vymalovala lišejníky ve všech odstínech oranžové. V kontrastu s azurovou vodou Tasmánského moře tak balvany na obzoru jakoby plápolají.
Jak jsme se rozšoupli u Pepika
Po druhé světové válce přes Vídeň, aniž by uměl slovo anglicky a se zlámanou grešlí v kapse utekl do Austrálie. Záhy se usadil v Tasmánii, kde stál u zrodu vyhlášeného vinařského regionu v okolí Launcestonu. Dnes je, jako majitel několika rozlehlých vinic a luxusní restaurace na jedné z nich, Josef Chromý váženým tasmánským občanem. Nutno dodat, že za svůj původ se ale vůbec nestydí. Prémiová řada jeho vín se jmenuje Pepik, jiná například Zdar. A ve znaku jeho vinařství se honosí zlatý český dvouocasý lev. Jeho přínos pro pověst České Republiky v zahraničí ostatně nedávno ocenila i jeho excelence Zaorálek státním vyznamenáním. Pro které si čilý osmdesátník Josef z Tasmánie do Čech přiletěl! Zkrátka, asi netřeba dále vysvětlovat proč jeho restaurace byla na našem listu tasmánských míst k návštěvě. Bohužel, časový pres nás donutil do luxusního podniku dorazit jako parta opocených buranů v kraťasech a žabkách. To nám ale nebránilo se pořádně rozšoupnout. Vínka, předkrmy, steačky, dezertíky na verandě s krásnými výhledy na zelené vinice a samozřejmě nějaká ta lahvinka na cestu. Suma sumárum, náš finální účet, tipuji, přesáhl personálem odhadovanou útratu naší výpravy plus mínus desetkrát.
Ďábelská zoo v zemi nikoho
Jak už to často bývá, o krásných místech se často dozvíte spíše náhodou. Jeden večer nám takto spolukempující doporučil zapadlou záchranou zvířecí stanici Wings Wildlife Park. Stačila klíčová slova wombati, koaly a tasmánští ďáblové. A možnost si je pohladit. Zavolat tam a zjistit si časy krmení a výkladů nás ale napadlo až na poslední chvíli. Což nemohlo dopadnout nijak jinak, než následnou rallye z Launcestnu. A protože život má vytříbený smyl pro ironii, ani ne půl kilometr před stanicí a dvě minuty před začátkem přednášky o tasmánském ďáblovi, nás zastavilo mohutné stádo krav přecházející silnici. Po pěti minutách čekání Bára na vrcholu zoufalství začala navrhovat, abych skrz ty krávy projel. Naštěstí přednáška měla mírně zpoždění, takže jsme ji stihli a ďáblíka si i pohladili. Je to taková roztomilá přerostlá krysa. Jen je dobré mít se před ní na pozoru. Tahle potvůrka má totiž prý zhruba třicetkrát silnější skus než člověk. Takže rozkousat vám prst na prach by jí dalo zhruba tolik práce jako nám rozkousat gumového medvídka.
Honosná Cradle Mountain a dobře objednané počasí
S výjimkou pobřežního pásu na severu se napříč celou západní půlkou Tasmánie rozprostírají majestátní hory. My si pro drobnou exkurzi vybrali populární národní park Cradle Mountain (Kolébková hora). S palcem hrajícím všemi odstíny modré a fialové jsem sice trochu zdržoval, ale krásy rozeklaných hor s azurovým nebem na pozadí jsme si toho dne užili vskutku do syta.
Dřevěná zeď. A ne ledajaká!
Po cestě z Queenstownu do Hobartu, kdesi uprostřed ničeho, vyrůstá vcelku pozoruhodná The Wall (zeď). Velmi zdatný dřevořezbář s lehce megalomanskými sklony tu už pár let vytváří nový div Tasmánie. V obřím hangáru do masivních dřevěných plátů o výšce asi pěti a délce sto metrů tesá neskutečně zručným způsobem jakousi alegorickou fresku pojednávající o tasmánské přírodě a historii. Pokud máte rádi vůni čerstvého borového dřeva, tak tam radši nechoďte, nebude se vám chtít odejít. A pokud máte navíc rádi poctivou domácí whisky a posezení na kožené sedačce u plápolajícího krbu, zapomeňte, že jste tohle vůbec četli.
Spektakulární vyhlídka z Mount Wellington
V relativně nezajímavém Hobartu nás zaujala tři místa. Neskutečné muzeum moderního umění, MONA. Přístavní bufáče se skvostným výběrem čerstvých mořských plodů. A pak Mount Wellington. Mount Wellington je majestátní hora tyčící se do výše 1,270 metrů a nabízí vskutku spektakulární výhledy (nejen) na celý Hobart včetně majestátního mostu přes řeku Derwent, s nímž se pojí zajímavá historie. Během mlhavého večera v roce 1975 se jeden tanker mírně přepočítal s kurzem, sejmul několik nosných pilířů a následně se s částí mostu a několika na něm jedoucími auty poroučel ke dnu…
Toliko k Tasmánii. Objevili jsme nový, zase zcela odlišný a zase naprosto úchvatný kout Austrálie. Výhledově snad zase vznikne i video. Materiálu máme dost, jen času pramálo…
V případě zájmu, více fotek najdete ve facebookovém fotoalbu zde (pokud jsme kamarádi).
Video teaser:
Full video: