Do Sydney nám dorazila vzácná návštěva, konkrétně výprava tvořená mým drahým otcem, sestrou a jejím přítelem Tomášem. Protože tatík přiletěl o něco dříve a má slabost pro zdolávání nejvyšších hor jednotlivých kontinentů, rozhodli jsme se udělat rychlý pánský výlet na Mt. Kosciuszko, se svými 2.228 metry nejvyšší to horu Austrálie. Ta se nachází ve Snowy Mountains, zhruba 500 km od Sydney. Půjčili jsme malé auto s vestavěnou postelí uvnitř a vyrazili.
Na půli cesty leží Canberra, hlavní město Austrálie, ve které jsme si dali ozdravnou pauzičku od řízení. Zlí jazyci říkají, že se Sydney s Melbourne o titul hlavního města hádali tak dlouho, až se nakonec rozhodli jako kompromis postavit na zelený louce Canberru. Faktem je, že je to totální díra a město duchů v jednom, ve kterém žijí pravděpodobně jen státní úředníci. Nudnější metropoli jsem ještě neviděl.
Zajímavou vložkou nicméně byla návštěva australského parlamentu zrovna ve chvíli, kdy si nový premiér Tony Abbott obhajoval kontroverzní zrušení uhlíkové daně (po asi čtyřech různých kontrolách nás pustili jako diváky přímo do sálu). Ona jeho vláda se s tim ale vůbec nemaže, nedávno to zkoušeli na UNESCO, jestli by nemohli vykácet pár tisíc hektarů chráněného lesa na Tasmánii, a rádi by taky vybagrovali část Velkého bariérového útesu, aby se tam lépe jezdilo tankerům… To ale odbočuji. Celému jednání, které připomínalo super frašku (kam se hrabe na tyhle eskamotéry naše česká sebranka), dodávaly na významu hned tři velevážené záhraniční návštěvy – ze Srí Lanky, Ugandy a … wait for it … z České republiky. Hned jsme si připadali o něco důležitěji.
No, po dramatické vložce jsme vyrazili směrem za naším hlavním cílem. Ubytko jsme měli domluvené na úpatí hor, v městečku Jindabyne. Z předpovědi jsme věděli, že ráno bude asi trošku kosička a že možná bude trochu sněžit. Po noci ozvláštněné vichřicí, která nás i s autem málem odnesla do nedalekého jezera, jsme se probudili do příjemných mínus šesti stupňů a po pár kilometrech jsme vjeli do sněhové vánice. Ok, říkal jsem si, nečekal jsem, že uvidím v Austrálii sníh. To jsem ale ještě nevěděl, že nás o pár zatáček a kilometrů později, s přibývajícím množstvím sněhu na silnici a vánicí měnící se v regulérní vichřici, pošle příslušník zpátky. Že nás do Thredba, odkud se na Mt. Kosciuszko nejčastěji chodí, bez řetězů nepustí.
Nápad půjčit si řetězy jsme zamítli jednak protože nám byla nabídnuta cena, za kterou bychom si mohli koupit řetězy nové, a jednak protože jsme výstup tak jako tak odpískali. Přeci jen, vítr na hřebenech s rychlostí přes 100 km/h a metr čerstvého sněhu si říkaly spíše o památní mohylu než oslavný panák slivovice na vrcholu.
Tak jsme se místo toho alespoň svezli tunelovým vláčkem pod kopcem do vedlějšího údolí, do střediska Perisher, kde jsme ale pro vydatnou sněhovou vánici moc dlouho nevyzdrželi a vrátili se zpět. Highlightem dne tedy bylo postavení sněhuláka uprostřed parkoviště. V Austrálii. A tatík má alespoň důvod si sem dolu zaletět ještě jednou.
Vítejte v bílém pekle.
Následně dostal od zvídavého chlapečka z vedlejšího auta i mrkvový nos!
A protože jsme si s Bárou nedávno pořídili GoPro kamerku, níže se můžete v mé „filmařské“ premiéře podívat na důkaz: