Když se řeknou vývozní artikly Austrálie, asi vás napadnou zejména nerostné suroviny. Železná ruda, uhlí, zlato. Případně ovčí nebo hovězí maso. Nedávno jsme se ve škole ale bavili o jednom takovém nehmotném, který by člověka na první dobrou asi nenapadl. Je jim důvěra. Důvěra v lidskou společnost, v procesy, v systém. Byť systém MHD bude asi výjimkou potvrzující pravidlo. Lidé si tu věří. Nesnaží se vás na potkání ochcat. Co se řekne, to platí. Proto je Austrálie tak oblíbenou destinací asijských investorů. Své nepoměrné drahosti navzdory. Proto jsou místní finanční instituce napěchované zahraničními penězi. Proto zde studuje tolik zahraničních studentů.
Jsou to takové ty drobnosti, které dělají rozdíl. Je zcela normální, že si servírka vezme vaší kartu a odejde s ní za bar k mašině. Studenti během přestávky na přednášce jdou na záchod a na stole nechají otevřený notebook a peněženku. Když platíte ve večerce za colu nebo v autobusu za lístek hrstkou mincí, příjemce si je nepřepočítává. Protože lidé si tu věří. Pokládají za samozřejmé, že servírka si neopíše údaje z karty, že vám spolužák nešlohne šrajtofli, že se nesnažíte zaplatit méně.
Když jsme asi dva týdny zpět byli na prodloužený víkend na výletě v Kangaroo Valley (o tom snad někdy taky napíšu), u jedné menší silničky jsme potkali krásnou věc, která tak nějak v kostce shrnuje to, co jsem napsal výše. U odbočky na příjezdovou cestu k jedné farmě se honosila cedule s tučným nápisem HONEY. Místní farmář tam kolemjedoucím prodával svůj med. Toho farmáře byste tam ale hledali marně. Prodej byl totiž formou samoobsluhy v tom nejabsolutnějším slovasmyslu. Výběrem gramáže počínaje, vhozením peněz do kasičky konče. Zkrátka, u silnice tam postávala nikým nehlídaná skřínka plná medu a cinkající kasička z plechovky od barvy.
Vzali jsme tedy malou lahvičku medu, poctivě odpočítali šest dolarů, vhodili je do kasičky a se zvláštně příjemným pocitem jeli dál. Ten med nám moc chutná. Jednak je sám o sobě fakt dobrej a hlavně v sobě nese krásný příběh o lidské důvěře.
