Jestli jsem před odjezdem do Austrálie něco totálně podcenil, tak to byl průzkum terénu v oblasti místního orientačního běhu. Přestože jsem věděl, že něco jako nároďák tu mají a pár let zpět tu bylo juniorské MS, měl jsem za to, že se tu orienťák moc nenosí. V rámci úspory každého gramu při balení jsem si s sebou dokonce nevzal ani pragováckej dres, natož čip či další věci. Asi dva týdny zpět mi to ale nedalo a trochu jsem si to tu progooglil. A nestačil jsem se divit.
Vzhledem ke geografické roztahanosti celého Sydney se tu klubové členství určuje zpravidla dle místa/oblasti bydliště. Na webu Orienteering New South Wales jsem si tedy našel sobě příslušný klub a napsal jsem do něj krátký představující se e-mail. Něco na způsob „Ahoj, jsem Ondra z Čech, můžu za vás běhat?“ Za půl hodiny jsem dostal dobře áčtyřkovou odpovědět od vedoucí klubu, ve kterém mi stručně shrnula, jak orienťák v NSW funguje, jaké typy závodů, kategorií i klubů tu jsou a informovala mě o tom, že mail přeposlala dál do oddílu. Následně se mi ozvala tréninková vedoucí Maggie, která má zároveň na starosti interní a externí komunikaci orientačního svazu. Den na to mi přišel mail od dalšího orienťáka a také od Erica, se kterým jsem v minulém týdnu šel parádní trailový běh. Všichni mě srdečně vítali, vyptávali se co já tu, kdy se uvidíme a kdy pojedu na první závody. Orienťáci jsou očividně boží lidé všude na světě.
Minulý týden jsem se tak stal členem sydneyského orientačního klubu Uringa Orienteers. Tedy, stali jsme se, abych byl přesný. Přihlásil jsem do něj i Báru. Hi hi.
A včera jsem za ně už běžel první závod, Metro League, takovou zvláštní klubovou soutěž. O tom, jaké bylo běžet orienťák za vřískotu papoušků a vedle skákajících klokanů, napíšu zítra.