“A co vy, máte nějaké cestovatelské plány na Velikonoce?” ptá se mě Kuba u spontánně domluveného oběda. “Trochu si pohráváme s myšlenkou na nějakou exotiku,” říkám já. “Aha, zajímavý, pověz mi víc…” Slovo dalo slovo a o měsíc později jsme odletěli na dva týdny na Mauricius. S Kubou jsme byli u moře během školního výletu ve třetí třídě. Po 25 letech jsme si to, už i s vlastními rodinami, zopakovali. “Nejdražší jídlo mýho života,” shrnul později Kuba náš produktivní oběd.

Mauricius se zdál být ideální destinací pro rodinu s dvouletým dítětem. Rozumné lety z Prahy, minimální časový posun, solidní infrastruktura, angličtina jako úřední jazyk, krásné pláže téměř bez vln, rozpočtově relativně přívětivé, to vše zabaleno do tropického ráje uprostřed Indického oceánu. A volba to byla skvělá!

Multikulturní ostrov

Mauricius má za sebou poměrně pestrou koloniální minulost. V 17. století připluli Holanďané, dali ostrovu dnešní jméno, přivezli cukrovou třtinu a křesťanství. V 18. století je vystřídali Francouzi, postavili námořní základny, rozjeli cukrovej business naplno a z pokusu o frankizaci vzešla dnes dominantní mauricijská kreolština. V 19. století převzali otěže Britové, místo cukru začali vařit rum, zrušili otroctví a přivezli armádu Indů, aby mohli pěstovat víc cukrový třtiny a vařit víc rumu. V roce 1968 se zdekovali i Britové a Mauricius se stal suverénní zemí.

Takže dneska se na Mauriciu mluví anglicky, francouzsky a kreolsky. Polovina lidí jsou hinduisté, třetina katolíci, pětina muslimové. Každé náboženství má své státní svátky, které se slaví společně, a podle všeho nemají tendence se vzájemně zabíjet. Na světě bychom potřebovali víc chillu z tohodle ostrova.

Ten jsme ostatně měli z první ruky každou neděli, kdy se pláže a přilehlé parky zaplnily místňáky, kteří v rytmu seggae grilovali jako o život ve stanových městečkách budovaných už od sobotního večera. Popravdě mi to tam sedělo víc než vybotoxovaný Rusky, kterých byly plné pláže v ostatních dnech.

Hlavně v klidu

Jak už to u nás bývá zvykem, vše začalo idylicky. Tři dny před odletem nám došlo, že Sára nemá český pas. Naštěstí má australský (haha, flex), což později vedlo k zábavné diskuzi u pasové kontroly při návratu do Čech. Pak jsme špatně rozložili gramáž do kufrů. Zatímco odtikávaly poslední minuty do uzavření checkinu, já freneticky přehraboval kufry a ládoval kila kapsiček do příručáků, boty do futrálu ke kočáru a tak dále. 

Po příletu jsme hodinu čekali na tašku plnou látek na povlečení, kterou jsme z Čech vezli kamarádce žijící na ostrově. Už jsem se viděl, jak vysvětluju, že nám ztratili pašované zboží. Následně jsem získal profesuru v tetrisu, když jsem po půl hodině narval celou naši bagáž do Toyoty Aygo (přece nebudu utrácet za SUVčko), zatímco mé počínání, ehm, láskyplně sledovala hladová žena a dítě, které jsem následně (ne)uspokojil v drive-through KFC, ve kterém těsně před zavíračkou zbyly tři stripsy, jeden wrap a něco neidentifikovatelného. Během prvního dne jsme Sáře pořídili úžeh … Nádech. Výdech.

Vila nebo resort, toť ta otázka

S malými dětmi máte na Mauriciu v zásadě dvě varianty ubytování. Hotelový resort nebo soukromé vily. Pro naší šestičlennou výpravu jsme zvolili variantu vily u pláže s vlastním  bazénem a zahradou pro děti na hraní. Jasně, vyžadovalo to trochu adminu navíc, ale udělali jsme si to přesně podle sebe a celkový cost/benefit byl zpětně určitě na naší straně.

Abychom se vyhnuli zbytečným přesunům, tak jsme pobyt rozdělili mezi dvě ubytka, jedno přes Booking.com a jedno přes Airbnb, a výlety podnikali v autech půjčených na celou dobu. Snídaně jsme si dělali doma, čerstvé ovoce jsme kupovali na trzích, obědy řešili za pochodu a večeře buď streetfood nebo grilování čerstvých mořských plodů na terase. A docela to fungovalo. Až na jeden ceviche, který většinu účastníků zájezdu trochu prohnal a Bára strávila pár dní o suché rýži.

Boat party s malými piráty

První týden jsme strávili na severozápadu ostrova v Trou aux Biches. Pláže a moře krásné. 300 metrů od moře už ale byly jen nekonečné zemědělské lány, nic vyloženě zapamatovatelného. Úvodní chilliáda mezi bazénem a bělostnou pláží nicméně všem dost bodla. První výlet jsme podnikli do vyhlášené botanické zahrady, kde se děti pohoupaly na liánách, my obdivovali nádherné bílé lotosy, marně hledali otevřené občerstvení a nechali se sežrat komáry.

Jako druhý výlet jsme podnikli celodenní plavbu lodí, last minute zařízenou kamarádkou Markétou, naší souputnicí ze začátků v Austrálii, která se později provdala na Mauricius. Plavba byla krásná, výživná a dlouhá. Sára nejdřív snědla asi tak polovinu poddimenzovaného oběda na přeplněné lodi, pak chtěla domů na nočník, místo spánku chtěla pařit se zbytkem posádky a dál už si to dovedete představit. Ale s pár pivama v žíle jde všechno lépe. I ta následná cesta přes půl ostrova zpět.

Toulaví nasraní psi

Mimochodem řízení na Mauriciu je úplně v pohodě a silnice jsou kvalitativně srovnatelné s těmi českými. Poslední mocipáni byli Britové, takže se řídí nalevo, ale to je asi jediná odlišnost. Jinak je to taková tropická klasika. Toulaví psi, toulavý krávy, toulaví nasraní psi a místy se toulající řidiči, kteří ale nejsou kreténi s potřebou kompenzace malýho péra za volantem, jak je důvěrně známe z českých silnic. Cítil jsem se tam bezpečněji než u nás. 

Hvězdné impresárium

Druhý týden jsme strávili na jihozápadě, přímo na úpatí Le Morne Brabant, velmi fotogenické skály, která roste z moře do více než půl kilometrové výšky. Koukat na to každý den z bazénu? Mňam. Koukat na to každý den z absurdně krásné Le Morne Beach? Mňam mňam.Tropický ráj, na který jsme se těšili. Tahle část ostrova je navíc v podstatě bez světelného znečištění, takže každý večer jsme po uspání dětí skončili na lehátkách a s lahvinkama od místního craft pivovaru Flying Dodo jsme se zatajeným dechem sledovali úchvatné hvězdné impresárium. 

I na jihu jsme podnikli pár turistických výprav. Na Chamarel waterfalls. Fest chcalo a bylo to krásný. Na Seven Coloured Earths. Do dnes nevím, co si o tom místě myslet, ale fotogenické to bylo. Do nejmenované pofidérní zoo, kde měli krokodýlí show, krokodýli maso v bistru a krokodýlí kabelky v souvernier shopu. Ale děti tam mohly krmit obří želvy, které tam navíc velmi hlasitě pracovaly na malých želvách. Můj osobní favorit byla Rhumerie de Chamarel, kde do nás borci na ochutnávce nalili 15 rumů a všemožných likérů a pak jsme si s Kubou museli střihnout, kdo řídí zpátky. Rodiny jsme s sebou naštěstí nevzali.

Vyvrcholení proběhlo

Na Mauriciu jsem se pochopitelně těšil na běhání, které má v džungli svoje kouzlo a element dobrodružství. Velkým zklamáním bylo, že většina lesů je soukromá a obehnaná ostnatými dráty. To vždycky člověku dojde, jak je v tomhle Evropa skvělá. Od Kanárů, přes Alpy, Čechy po západní Ukrajinu, běhat si můžeš v podstatě, kde chceš. Ale něco se našlo i na tom Mauriciu. Výběh, místy spíš lezení, na monument Le Morne byl super. V tílku a trenkách jsem mezi špalíry turistů s bágly jak na třídenní hike vypadal mírně nepatřičně. Ale ty výhledy, ty výhledy!

Ta správná jungle experience přišla až v národním parku Black River Gorges. Během rodinné procházky nádherným údolím jsem našel starý zavřený trail na nejvyšší horu ostrova. Po obědu jsem se se slovy “za hodinku a půl jsem zpět” vydal vzhůru k cíli. Zarostlá kamzičí stezka se občas ztrácela, nad hlavou mi skákaly opice, z křoví chrochtala divoká prasata, sem tam skalka k přelezení, lepkavý pavučiny, v šílený vlhkosti lepkavej i já, labyrinty z kořenů, 700 výškových metrů na třech kilometrech a ve finále uzoučký strmý hřebínek. Intenzita pohybu z kategorie bába s nůší, ale dobrodrůžo to bylo velký. A nahoře? Nechci se opakovat, ale ty výhledy, ty výhledy! 

Zpět jsem byl po dvou a půl hodinách. Mimochodem, v tom údolí jsme měli pocit, jako bychom se teleportovali do Blue Gum Forestu v australských Blue Mountains. Dramatický kaňon lemovaný vodopády a na dně zenová atmosféra ve stínu majestátních blue gums (eukalypty). Ty samozřejmě na ostrově nejsou endemické, ale Brity dovezené na těžbu dřeva. Teď si tam žijou svým krásným životem. Podobně třeba jako obsypané keře guava berries, které mě zachránily od totální dehydratace.

Riši nám to dovolil

Poslední večer jsme si to chtěli udělat hezký. Vytáhli jsme vyvoněný hadry a vydali se na partizánskou operaci do rezortu na Le Morne. Z pláže jsme spatřili důležitě se tvářícího týpka z personálu u baru. “Čau, máte to tu pěkný. Můžem si u vás dát drink?” Týpek si nás pečlivě přejel pohledem. “Tenhle bar právě zavírá,” pak se zazubil a dodal “ale běžte támhle, pak doleva a nahoru do prvního patra. Řekněte, že vám to Riši dovolil.” Tuhle frázi jsme zopakovali ještě několikrát a nakonec nás krom drinků s nádherným výhledem na západ slunce dovedla až ke stolu na parádním hotelovému rautu, kam nám Riši, šéf provozu, osobně donesl dětské židličky. A Sára si dala poprvé v životě kopečkovou zmrzlinu. Socky na úrovni.

Případ ztracené kočičky

Vlastně asi největší otázkou celé dovolené pro nás od začátku byla samotná cesta na ní. Stojí nám Mauricius za těch 20+ hodin na cestě navíc oproti Mallorce nebo Krétě? Jak zvládne Sára (a my) čtyři dlouhé lety? Jak to nejlépe napasovat na její spánkový režim? Výběru letenek, které tvořily půlku celkových nákladů, jsme tedy věnovali opravdu hodně času.

Nakonec jsme, i díky mnoha předchozím (skvělým) zkušenostem, letěli s Emiráty. Večerní let do Dubaje, přenesení na půl spících dětí do hotelu na letišti, pár hodin tam, ranní let na Mauricius. Zpět nočním letem do Dubaje, přestávka v salonku a ranní let do Prahy. Nálada na palubě se zhoršovala s každým dalším letem. Od počátečního nadšení, kdy si děti vibily a všechno bylo nový, zajímavý, průzkumuhodný až po totální meltdown na závěrečném letu.

Na závěr přidám skvělý příběh. Kdo má děti, ví, že cestovat a nic neztratit, je při tom množství krámů mission impossible. Jde jen o to, co ztratíte a jak moc v jedu kvůli tomu budete. No tak my jsme před posledním letem v salonku v Dubaji nechali Sáry oblíbenou plyšovou kočičku. Velký, velký, velký špatný. Nicméně Bára nelenila a napsala jim. Kočička byla nalezena. Kočička byla předána letišti. Kočičku si vyzvedli dobří lidé z Emirates a posadili ji na palubu následující A380. Kočičku s mašlí si Sára vyzvedla na Ruzyni. Létat s letadly umí kdekdo, ale zachránit mi prdel u vlastního dítěte, to umí jen lovebrandy.

Abych to celé shrnul. Cestu jsme přežili. Dokonce jsme i udrželi striktní screen time režim, byť nás to stálo opravdu hodně mentálního úsilí. A pokud to nebylo z řádků výše patrné, Mauricius za tu cestu rozhodně stál. Doplnili jsme tropické vibes, ukázali Sáře nový kus světa a přidali nové zkušenosti v oblasti cestování s dítětem. 

Kubo, dáme zase někdy oběd?