Rozhovor pro BehejSrdcem.cz.
Chamonix v době UTMB je místo, kde se střetává euforie i utrpení, radost i krize. Ondřej Pavlů už tu ale nestojí jen jako běžec, který si splnil sen. Dokázal totiž něco, co se podaří jen málokomu – dokončil všechny hlavní závody legendárního týdne pod Mont Blancem: OCC, CCC, TDS i samotný UTMB. Každý z nich je jiný – od padesátikilometrové rychlovky, přes stokilometrový maraton až po stomílový kolos, který je právem považován za Mekku ultraběžců.
Na letošním CCC (101 km / 6 050 m+) ukázal, co znamená bojovat až do konce. „Prvních šest hodin bylo trailové nebe, dalších osm peklo. Ale to je UTMB – nikdy nejde všechno perfektně,“ popsal v reportu. Přesto stlačil čas pod čtrnáct hodin a doběhl na 111. místě. Tím dokončil svoji kolekci hlavních UTMB závodů, snad kromě PTL, který se (stejně jako TDS) do oficiální série nezapočítává.
V rozhovoru jsme se s Ondrou bavili o tom, co pro něj znamená posouvat hranice, jak se liší jednotlivé trasy UTMB, proč se do závodu vrací a co si z těchto zkušeností odnáší do běžného života.
Určitě si dejte první i druhý rozhovor (o UTMB), které jsme s ním dělali.
Ondro, máš za sebou kompletní sbírku tras na UTMB – OCC, CCC, TDS i samotný UTMB. Kdy se zrodila myšlenka „chci zvládnout všechny“?
Ona je to vlastně spíš náhoda. Nejdřív jsem v roce 2018 doběhl OCC. Atmosféra závodu, už tehdy fantastická, mě úplně vystřelila z bot, takže o rok později jsem byl v Chamonix znova, konkrétně na trase TDS. Ta se tehdy výrazně prodloužila a změnila. Pak už to byl jen krůček k UTMB, které jsem běžel po covidové pauze v roce 2021. Loni na Vánoce jsem z hecu zkusil loterii na CCC, protože mi bylo jasné, že na víc nenatrénuju. A pak mi došlo, že tím vlastně dokončím UTMB sbírku. A povedlo se.
Každá z tras je jiná – od rychlého OCC po stomílový UTMB. Co ti tahle pestrost dala do života i do běhání?
Běhat jsem začal jako dítě v atletické přípravce a právě díky pestrosti mě běhání baví do dneška. Dva týdny po 14hodinovém závodě běžím na atletické lize 1500 m a 3000 m na dráze. Každý rok se snažím mít trochu jiný cíl, takže i fokus v tréninku se mění. Myslím, že i to je jeden z důvodů, proč se mi vyhýbají zranění. Zároveň je to ale i důvod, proč jsem se nikdy nedostal do úplné špičky. Specializace mě nebaví a nikdy jsem tréninku nedával 100 %.
Vnímal jsi to jako sérii „zaškrtávacích políček“, nebo spíš jako přirozený vývoj kariéry?
Vůbec ne. Šlo to přirozeně a tak nějak to kopírovalo i moje životní etapy a to, kolik jsem měl času na trénink.
Ve svém reportu z CCC jsi psal, že prvních šest hodin bylo trailové nebe a dalších osm peklo. Co se v tom zlomovém okamžiku dělo?
Startovali jsme do italského azura, začal jsem rozumně, držel jsem nutriční plán a přitopil až na 20kilometrovém seběhu pod Champex, tedy na občerstvovačce v půlce trasy. Ale právě tam jsem začal cítit žaludeční nevolnost, nechutenství a pocit na zvracení. To se mi ještě nikdy nestalo. Na občerstvovačce mě čekala manželka s dcerou, tak jsem se tam zdržel skoro 10 minut, dal si normální jídlo a proteiňák, pohrál si s malou… ale když jsem vyběhl, bylo mi ještě hůř.
Přidaly se břišní křeče a na běžeckém úseku jsem musel přecházet do chůze. V kopci na La Giète jsem byl úplně hotový, dokonce jsem si sedl do potoka, ale pod vrcholem jsem do sebe natlačil hydrogel a postupně se trochu vzpamatoval. Zbytek závodu už byl boj a neustálá kalibrace tempa vůči menšímu příjmu potravy – abych nezačal zvracet, nebonknul úplně, ale zároveň udržel aspoň nějaké tempo.
Jak ses naučil pracovat se žaludečními problémy a limity příjmu živin?
Letos jsem výrazně zvýšil příjem sacharidů během výkonu, na cca 90–100 g/hod. Otestoval jsem to na dlouhých bězích a třech tréninkových padesátkách. Díky tomu jsem v závěru nevadnul, v cíli nebyl úplně vypnutý a hlavně rychleji regeneroval – pro tátu od rodiny docela zásadní benefity. Na závod jsem ale zvolil jinou příchuť drinku a přidal víc kofeinu. Myslím, že právě to mi nesedlo. Je ale možné, že jsem z kopce seběhl až moc rychle, nebo že prostě tělo mělo problém udržet tak vysoký příjem sacharidů při tak dlouhém výkonu. Budu to muset ještě doladit.
Říkal jsi, že cílem bylo doběhnout do 14 hodin. Jak tě podobné „malé cíle“ drží při životě na trati?
Za rok odběhnu spíš méně závodů, takže závody nevzdávám. Když se nedaří, prostě si to odtrpím až do cíle. Na 60. kilometru jsem si vyhodnotil situaci a zahodil časové i výsledkové cíle. Šel jsem od občerstvovačky k občerstvovačce a přežíval na kombinaci vývaru a coly. V posledním seběhu jsem si spočítal, že pod 14 hodin by to furt mohlo jít, a pustil jsem to. V Chamonix nával energie, poslední míle za 6:40, cíl… a pak jsem to všechno vyzvracel. Nakonec to vyšlo
Jak bys porovnal OCC, CCC, TDS a UTMB – který závod byl nejhezčí a který nejtěžší?
Každá trasa má něco do sebe. UTMB je celoživotní zážitek. Oběhnout celý Mont Blanc, to chce zažít každý ultraběžec. CCC ho s malou odchylkou kopíruje z italského Courmayeur a OCC zase ze švýcarského Orsières. Ty kratší závody se logicky běží v mnohem větší intenzitě a v posledních letech mají i hlubší startovní pole než UTMB. Já byl v seznamu favoritů na 195. místě. Macek letos zaběhl na OCC životní závod a skončil 18. TDS je tvrdší, technicky náročnější a v mnoha ohledech i krásnější závod, ale stojí mimo hlavní reflektory, které svítí na tři UTMB World Series Finals závody.
Příběhů z natáčení je spousta a třeba o UTMB už jsme spolu mluvili pár let zpátky. Mimochodem jsem tam řekl, že pro “CCC se tam ještě jednou vrátím, trochu si napravit reputaci z těch posledních tří kopečků” … což se mi teda letos úplně nepodařilo (smích).
Na co si musí dát běžec největší pozor na kratší trati typu OCC a naopak na stomílovém UTMB?
Čím delší závod, tím důležitější je poctivá péče o sebe – klidně za cenu menší časové ztráty. Obléknout se v chladu, jíst, okamžitě řešit puchýře nebo začínající vlčáky. Co tělo zvládne šest hodin, nemusí zvládnout 24. Když to podceníš, v lepším případě to bude jen hodně bolet. Hezky to popsala letošní vítězka UTMB Ruth Croft. Když v noci na hřebenu vběhli do sněhové vánice, změnila závodní plán na „přežít noc“. Dobrovolně se odpojila od vedoucí skupiny, aby se pořádně oblékla.
TDS je trochu jiný svět – technický, tvrdý. Co ti dal právě on?
Hlavně pokoru. Myslel jsem, že jdu připravený, ale úplně mě to rozsekalo – fyzicky i psychicky. Na posledním kilometru jsem brečel štěstím, že už je konec. Ale hned druhý den jsem věděl, že chci běžet celé UTMB – jen to bude chtít víc potrénovat (smích).
V reportu jsi psal, že Chamonix je během UTMB „kousek ráje v tomhle zmateném světě“. Jak moc ti ta atmosféra pomáhá v těžkých chvílích?
Má to dvě roviny. Během závodu z té atmosféry nasáváš energii. Je těžké se litovat, když ti fandí tisíce lidí a na občerstvovačkách na tebe čeká rodina a kamarádi.
A pak je tu samotný vibe Chamonix. Do údolí se sjede 100 000 outdoorových nadšenců, ulice plné sportovců, potkáváš známé tváře, děláš si nové kamarády, lidi si fandí a je jim jedno, jakou vlaječku máš na čísle.
Jak funguje psychika během 20–30hodinového závodu? Dá se to srovnat s orientačním během?
Nejvíc to připomíná rogaining – 24hodinový ultraorienťák. Ale i tam musíš být nonstop plně soustředěný, abys neudělal mapovou chybu. Při ultra se můžeš občas „vypnout“. V obou případech je klíčové rozdělit si závod na menší úseky. Nemáš to 70 km do cíle, máš to 10 km do další občerstvovačky.
Když přijde krize – déšť, zima, nevolnost – co ti v hlavě řekne: „Nevzdávej to“?
Ultramaratony jsou v podstatě nonstop řešení problémů – malých i velkých. A tak k tomu přistupuju. Jsou to úlohy k vyřešení. Někdy lehčí, někdy těžší. Se zkušenostmi víš, jak na ně. Připomínám si i oblíbenou ceduli: „Usmívej se, vždyť jsi za tohle zaplatil.“ Tak proč bych to vzdal, pokud nemám zlomenou nohu?
Jak se liší regenerace po 50 km a po 170 km?
Zásadně. Po padesátce se najím, vyspím a druhý den můžu běžet. Po 170 km nemůžu a nechci běhat minimálně týden a první dny jsem vypnutý i psychicky. Je to obrovský nápor. Kdo má k tomu práci a rodinu, ví, že ten týden po závodě je náročný.
Co tě nejvíc překvapilo na svém těle?
Dlouho jsem si myslel, že mám „plechový žaludek“. To už bohužel říct nemůžu. Naopak jsem si potvrdil, že mám obrovskou výhodu ve stehnech – i v závěru závodu jsem zvládal seběhy mnohem líp než ostatní. A to není tréninkem.
Máš rituál po závodě, bez kterého to nejde?
Rád si dám pivo a pořádně se najím. Letos jsem ale v cíli hodil monstrózní šavli a 12 hodin jsem neměl chuť vůbec na nic. Pak jsem to do sebe sypal hlava nehlava.
UTMB komplet už máš. Neláká tě přece jen PTL?
Možná jednou s krizí středního věku přijde chuť utéct na pár dní do hor. Ale zatím ne. Na to mám moc rád spaní.
Jaké další závody tě lákají – světové klasiky nebo české hory?
Láká mě všechno od čtyř minut do 24 hodin. Seznam závodů mám dlouhý, ale konkrétní plány zatím ne.
Co bys poradil českým běžcům, kteří sní o UTMB?
Hlavně to neuspěchat. Doba instantní gratifikace svádí k přeskakování kroků. Ale tohle dobrodružství si chcete užít, ne protrpět. Já běžel UTMB po dvaceti letech běhání a sedm let po prvním ultra.
Co říkáš na výkon Toma Evanse a Ruth Croft?
Jsou to ukázkové příklady profesionalizace sportu. Už to není o tupém nabíhání objemů. Oba mají trenéra, datového analytika, který jim připravuje plány a podklady. Doporučuji: Rozhovory s Dylanem Bowmanem ve Freetrail podcastu.
Čím to, že se svět ultra tak posunul? Dá se ještě běžet 170 km rychleji než 6:30/km?
Je to přirozený vývoj. Podívej se na hokej dnes a před dvaceti lety – jiný sport. Ultraběžci mají dnes kolem sebe týmy, tlak je enormní. Běhá se stylem „všechno nebo nic“. Proto taky spousta favoritů shoří, ale pár lidí zaběhne fenomenální výkon.
Co tě žene dál – sbírání zážitků, posouvání hranic, nebo hledání smyslu?
Všechno dohromady. Ale smysl hledat nemusím – běhání je součást mojí identity a vyvažovací mechanismus. Žiju pohodlný městský život a nechci, aby byl až moc pohodlný. Navíc chci být zdravým vzorem pro svoji dceru. Což paradoxně znamená, že kvůli ní trénuju méně. Pro ni je důležitější, že jsem doma, než že někde běžím kopce.
A nakonec – co ti UTMB dalo mimo sport?
Vlastně víru v lidi. Ta komunita kolem UTMB je neskutečná. Dylan Bowman s nadsázkou říká, že trailrunning spasí svět. Zní to jako blbost, ale něco na tom je: víc pohybu, víc úsměvů, víc respektu k přírodě i k sobě navzájem – a svět bude lepší místo.
Ondra Pavlů je český ultra běžec a ambasador značek LEKI, 100% a GU. Běhá odmala. Začínal na dráze, dorůstal v lese s orientačním během a v posledních letech propadl horským ultramaratonům. Sledovat ho můžete na Stravě.
