Napsáno pro týdeník MarketingSalesMedia jako sloupek do rubriky ‘Pohled odjinud’.
Po pěti letech života v Austrálii člověk téměř zapomene zápach tabákového kouře, takže prvních pár dní v Indonésii mě rychle vrátilo nohama na zem.
Tamější vlhký a horký vzduch je prosycen hřebíčkotabákovým nádechem, reklama na cigára na vás kouká na každém rohu a na každém rohu také stojí pouliční prodavači cigaret. Muži nekuřáci jsou ohroženým druhem, v zemi jsou miliony kouřících dětí, regulace tabákové reklamy je k smíchu a cigára koupíte za babku. Vítejte v Indonésii, zemi kouření zaslíbené!
Hřebíček. Suší se všude a zároveň je to asi jediná věc, kterou vám místní nebudou neustále cpát pod nos. Je totiž určen místním výrobcům hřebíčkových cigaret, kteří jej vykupují po tunách. Drtivá většina prodaných cigaret totiž připadá na speciální kretekové hřebíčkové cigarety, které svým uživatelům dopřejí až čtyřnásobnou dávku dehtu a nikotinu. Asi nepřekvapí, že třeba v zemích EU pravé indonéské kreteky neseženete.
V Indonésii kouří asi tři čtvrtiny mužů. Šílenou statistiku alespoň částečně mírní naopak poměrně nízké procento kuřaček. Kouření je v Indonésii chlapská věc. A jako chlapská věc je tabákovými koncerny systematicky propagováno mužské populaci již od útlého věku. Reklamním vizuálům, které na vás koukají úplně všude, dominují macho obrázky a slogany. Když už jsem myslel, že mě nic nepřekvapí, tak mě na zadek posadil gladiátorsky laděný vizuál s heslem „PRO NEVER QUIT“. PRO je sice typ cigaret jedné značky, ale implicitní sdělení je vcelku jasné. S kouřením končí jenom bábovky.
Tabákový průmysl se v Indonésii skloní jen před tím ropným. Tomu samozřejmě odpovídá i síla jeho lobby a výsledný laxní přístup například k regulaci tabákové reklamy. Na té se sice musí objevit obligátní zmínka o jejich škodlivosti a třeba televizní reklamy jsou zakázané alespoň přes den, sponzoring kulturních a sportovních akcí je ale normou, stejně jako rozdávání cigaret na ochutnávku. A na billboard se očividně může napsat úplně cokoli.
Existuje i jistá regulace kouření na veřejnosti. Tu mají ale všichni naprosto v paži. Nezapomenu třeba jízdu na prohuleném trajektu. S cigárem v puse mě uvítal borec ve své mlhavé cestovní kanceláři. V pouliční restauraci nám kuchař s cigárem v ruce na pánvi smažil nasi goreng. Nenaděláš nic.
Zlatým hřebem pro mě ale byli legendární horníci v sirných dolech kráteru sopky Kawah Ijen. Tihle borci v šílených podmínkách za almužnu dvakrát denně vytáhnou na zádech v primitivních bambusových koších z kráteru sto kilo síry. A každý, opakuji každý, u toho má v puse cigáro. Protože všudypřítomné sopečné plyny zkrátka nejsou dost.
Jsem fakt rád, že jsem se nenarodil ve společnosti, kde premisou mužství je vykouřit alespoň krabičku denně a až pak možná postavit dům, zplodit mraky dětí a zasadit strom.
Ondřej Pavlů pracuje v Sydney jako manažer digitálního marketingu pro Austrálii a Nový Zéland, Hitachi Vantara
