Žít Austrálii

V sobotu 8.6.2019 jsme se s Ondrou vzali. Po více než osmi letech na horské dráze jsme si řekli svá ano na Samotě u houpacího koně. Horská dráha neříkám proto, že by náš vztah byl nahoru a dolu. Říkám to proto, že jsme toho spolu za těch pár let zažili strašně moc. Byli jsme odděleně na Erasmu, odstěhovali se na druhý konec zeměkoule, sáhli si na úplné dno a procestovali společně kus světa. Společně, ruku v ruce, jsme ustáli ty největší životní zkoušky. A jedna z nich se stala přímo v den naší svatby.

Nemluví se mi o tom úplně snadno. Částečně proto, že jsem všechny ty emoce ani po dvou měsících od svatby ještě nebyla schopna plně prožít a vstřebat. Vlastně ano. Prožila jsem jen tu jednu. Svatbu. Tu druhou možná pořádně až teď, když o tom píšu. 

S Ondrou jsme se zasnoubili v březnu 2018 během cestování po jihovýchodní Asii. Na přípravy jsme tedy měli něco přes rok. Nechtěli jsme se zatěžovat složitou výzdobou, honosnými šaty nebo společenskými konvencemi jako kdo má sedět vedle koho. Úkol zněl jasně, chceme krásné místo v přírodě, kde můžeme společně strávit celý víkend, a všechny peníze narveme do skvělého jídla a pití. Víte, že já jsem na jídlo pes. Celé naše Asií řízlé svatební menu jsme si s Ondrou vymysleli a já pak poprosila (donutila?) našeho úžasného kuchaře Pavla Mináře, aby nám vše dopředu na zkoušku uvařil a já to mohla ochutnat a opřipomínkovat. Jeden krásný květnový den díky tomu měli v Parkhotelu Hluboká nad Vltavou asijské dny. No prostě celá já. 

Páteční přípravy proběhly podle plánu a v sobotu ráno jsme se probudili po příjemných osmi hodinách spánku v oddělených ložnicích připraveni jít k oltáři. Den jak víno, vše bylo jak mělo být. A ano, i to, co se stalo potom, bylo tak, jak to mělo být. O tom jsem do dneška přesvědčená. 

Babička Marta je jedna z největších bojovnic, které jsem za svůj život poznala. Celý život se starala o mého dědu, který měl obrnu. Děda umřel před deseti lety v době, kdy držel rekord nejdéle žijícího člověka s obrnou v České Republice a na Slovensku. Babička se tedy celý život starala o dvě dcery a člověka, který byl ochrnutý od pasu dolů. Poslední dva roky žila v seniorském domě na Klamovce. Zdravotně na tom nebyla úplně dobře. Ale jak říkám, byla to obrovská bojovnice. Na moji svatbu se babička strašně těšila. Týden před svatbou to ale vypadalo, že nikam nepojede, když ji kvůli vážným srdečním problémům převezli na JIPku. Navzdory všem prognózám se jako zázrakem dva dny před svatbou postavila na nohy a řekla, že rozhodně jede. Psychika je v tomhle úžasná. Mnohdy překonává naše předpokládané fyzické limity. Zrovna Ondra by o tom se svými ultramaratony mohl vyprávět hodiny.

Babičku jsem naposledy viděla týden před svatbou, když jsem jela ze zkoušky účesu a líčení. Tenkrát jsem jak velká voda nakráčela do nemocnice a jako jediné se babičce ukázala v celé své parádě. Aby viděla, jak v ten den, na který se ona tak strašně těší, budu vypadat. Zpětně jsem si za to poděkovala. U oltáře jsme se totiž už neviděly. 

Slet následujících událostí znám jen z vyprávění. Babička vjela do dvora Samoty a celá zářila. Podala si ruku se všemi členy naší rodiny. Po mnoha letech viděla mého tátu (naši jsou rozvedení), měla pohromadě všechny svoje dcery, vnoučata i pravnoučata. Sešla se celá rodina včetně rodiny Ondry. Asi nemusím říkat, že k takovému setkání nikdy předtím nedošlo. Jistě to muselo být pro babičku hodně silné a emotivní. Měla všechny své nejbližší pohromadě. 

Několik přítomných kamarádů nám zpětně řeklo, že v určitý moment se dynamika okolo babičky změnila. Asi deset minut před tím, než se to stalo, prý pobledla a věci byly prostě najednou jinak. Nebudu zacházet do úplných detailů. Babička na svatbě dvacet minut před obřadem umřela. Prostě ji najednou opustily síly. Stalo se tak v momentu absolutního štěstí mezi všemi svými nejbližšími. Ne v nemocnici na lůžku. Ne tak, jako se toho vždycky bála. Bylo to krátké, rychlé a smutně krásné. Bylo jí 92 let.

Byla jsem schovaná. Nevěstu přeci před obřadem nesmí nikdo vidět. Neměla jsem vůbec ponětí o tom, co se venku děje. Že se venku přeparkovávají auta, aby projela sanitka. Že sanitka přijela. Že sanitka odjela. Že si máma bere léky na uklidnění. Že se všichni radí, jestli mi to říct nebo ne. Ondra rozhodl, že se mi to říct musí. Před svatou mi slíbil, že mi nikdy nebude lhát. 

Následující momenty mám trochu v mlze. Stojíme v našem svatebním apartmá. Já, Ondra, můj táta a oddávající, který mi gratuluje a zároveń kondoluje. Nebrečím. Mám úplně vygumovanej mozek. Slyším sama sebe, jak říkám, že pokračujeme, jakoby se nic nestalo. Takhle by si to babička přála. Teta má před obřadem krátký proslov, aby svatebčany uklidnila a zároveň řekla, že se budoucí novomanželé rozhodli ve svatbě pokračovat podle plánu. 

Táta mě vede k oltáři. Koukáme se do země. Část špalíru brečí. Těžko říct, jestli dojetím nebo smutkem. Asi obojí. V ten moment vznikla jedna z nejsilnějších fotek, které mám. Je ze svatby asi moje nejoblíbenější. Naprosto přesně vystihuje ten moment a to, jak jsme se všichni cítili. Něco končí, něco nového začíná.

O smrti moc nemluvíme. V naší kultuře je to téma stále tabu. V jiných zemích se smrt člena rodiny oslavuje. Například v Mexiku uspořádají obrovskou hostinu a pak tančí do noci. Myslím, že jsme to nevědomky uctili po Mexicku. Přes to všechno jsme si svatbu neskutečně užili. Pařilo se do pěti do rána, dělala jsem stojky, z mého pupíku vypilo panáka snad 40 lidí. Nepřeháním. Babička odešla do nebe a takhle to mělo být. Když nad tím zpětně přemýšlím, ani bych to jinak nechtěla. 

Tímto bych zároveň chtěla poděkovat celé mé rodině, Ondrovi a přátelům, jak jste nám to pomohli ustát. Že jste všichni otřeli slzy a bez mrknutí oka si s námi užili celý den přesně tak, jak jsme si to my i babička představovali. Všichni jsme se chytli za ruce a společně vytvořili naprosto nezapomenutelnou atmosféru. Myslím, že nás to všechny o něco více sblížilo. A za to vám děkuju. 

Tak ahoj, babi, zdravím tě s Ondrou z té naší horské dráhy, jíž jsi byla, a stále jsi, součástí.

Tvoje vnučka Bára.

Připomínkové video ze svatby si můžete pustit zde.