Napsáno pro týdeník MarketingSalesMedia jako sloupek do rubriky ‘Pohled odjinud’.

Když jsme po pěti letech v Austrálii s přítelkyní oznámili, že se vracíme do Čech, Australani nám gratulovali a jedním dechem dodávali, že by taky hrozně chtěli žít v Evropě. Z Čech jsme naopak často slýchali ironický údiv. Proč bychom se, proboha, do Čech vraceli?

msm_30_2018

Navzdory české skepsi, která ústí z tradičně nízkého českého sebevědomí, se teď kromě nás do Čech vrátilo a nebo v brzké době vrací hned několik našich kamarádů, kteří rovněž strávili mnoho let v zahraničí. Z New Yorku, z Londýna, ze Sydney, z Hong Kongu, z Kuala Lumpuru. Důvody pro návrat máme podobné.

Doma je samozřejmě tam, kde žijí vaši nejbližší. Ale také tam, kde se vaří skvělé ležáky. Kde standartní chleba nepřipomíná den starou veku. Kde existuje dostupný a relativně fungující zdravotnický systém. Ano, tím myslím ten český. Doma je tam, kde na všechno nemusí být tisíc pravidel a zákonů. Kde se v baru může tančit na stolech, kde jsou lesy prošpikované skvěle značenými turistickými značkami, kde je spoleh na veřejnou dopravu a kde na zaplacení školky nemusíte prodat ledvinu.

Neberte mě špatně, konkrétně Austrálie je skvělé místo pro život a rozhodnutí ji opustit nebylo vůbec jednoduché. Pláže, usměvaví lidé, kuchyně z celého světa, nekonečné léto a work-life balance, který byste těžko hledali někde jinde. Za ta léta nám ta země přirozeně přirostla k srdci. České kořeny nám ale nikdo nevytrhal.

O to hezčí je, když se člověk vrátí a navzdory všeobecnému mudrování reálně vidí, kolik věcí se změnilo k lepšímu. Třeba projet během 15 minut Blankou celou Prahu byl až orgiastický zážitek. Jako houby po dešti tu vyrostly minipivovary a stále nevěřím tomu, jak se rozvinula gastronomická scéna. Tolik opravených nádraží. Úředníci, pokladní a číšníci, kteří se na mě nedívají jako na obtížný hmyz, ale s úsměvem mi chtějí pomoct.

Jsou samozřejmě věci, na které člověk naráží. Třeba když jsem ještě před návratem vypracovával 20stránkový elaborát pro celní správu, abychom nemuseli platit clo a DPH z našich osobních věcí. V Praze jsem si pak drbal hlavu nad systémem výdeje řidičských průkazů a celkovou (ne)digitalizací a (ne)propojeností státní správy. Na druhou stranu, několik věcí už jsme tu úspěšně vyřešili po emailu, který pravděpodobně úředníci před pěti lety ještě ani neměli k dispozici. Takže i zde jsme se někam posunuli!

Zkrátka, občas neuškodí se na věci podívat s odstupem a třeba i růžovými australskými brýlemi. Člověk si pak uvědomí, že Čechy nejsou vůbec špatné místo pro život. Že se věci posouvají k lepšímu. Že je těžké hledat důvody, proč tu nežít, spíš než naopak. A že když se člověk usmívá, tak je rozhodně větší šance, že se ostatní usmívat budou také. Prostě jaký si to uděláš, takový to máš.

Ondřej Pavlů se po pěti letech vrátil z Austrálie, kde pracoval jako marketingový manažer ve firmě Hitachi Vantara.