Po týdenním klídečku a potápění na Gili Trawangan jsme vtrhli zpět do balijského ruchu, konkrétně do městečka Ubud. To je známé mimo jiné jako jogínské centrum. Asi si dovedete představit Báru a její seznam yoga studií, do kterých se musí zajít podívat.
Exkurzi do Ubudu jsme započali návštěvou místního opičího lesa, což je kus džungle uprostřed Ubudu, kde jsou stovky polodivokých makaků, co rádi banány, a stovky turistů, co rádi selfíčko s makaky, co jedí banány. Sledovat tyhle naše malé příbuzné bylo fakt zajímavé. Selfíček jsme taky pár udělali.
Kdo potřebuje cestovku?
Další položkou na plánu bylo půjčení si skútru a proježdění okolí. Řízení skútru v jakékoliv asijské zemi je vždycky adrenalinový zážitek. My to vzali do středu Bali, omrknout místní horské chrámy, sopky, čajové plantáže a vyhlášené rýžové terasy. To samé sice nabízí za pakatel milion ubudských cestovek, ale my si to přece zorganizujeme lépe a budou lepší zážitky, ne?
Dvouhodinové rallye jsme přežili bez újmy my i skútr, a to navzdory dotankování, kde nám nějaký pantáta do skútru nalil jakousi modrou tekutinu z pet lahve. V chrámu Ulun Danu Batur nás nejdříve čekalo klasické vyjednávání s paňmámama, které se nám snažily půjčit sarongy za cenu vyšší, než za kolik je o pár metrů vedle prodávaly. Pro vysvětlení, do chrámů se na Bali chodí v místních zdobených šátcích okolo pasu, jejichž půjčování a prodávání je jednou z klasických pastí na naivnější turisty. Uvnitř vám je totiž často půjčí zadáčo. V chrámu zrovna probíhala hindu ceremonie, na kterou autobusy svážely stovky školáků ze širokého okolí. Její smysl nám ale bohužel nikdo nedokázal osvětlit. Každopádně pěkný zážitek.
Obídek ve vývařovně u silnice s krásným výhledem na sopku Mt Batur nám zpestřil jednak brutální slejvák, ale hlavně následné sdílení malinké místnosti s místním motorkářským gangem. Můžu vám říct, že jsem ještě asi nikdy neměl tak staženou prdel, jako když jsem po obědě na parkovišti neobratně vyváděl náš skútr mezi naleštěnými Harley, zatímco každý můj pohyb monitorovalo 15 místních borců v kožených bundách. Přežili jsme bez škrábance – motorky i já.
Policajt, co nebyl policajt
O chvíli později se znova otevřela obloha a zatímco jsme řídili kdesi uprostřed polí, tak na nás během půl hodiny spadl průměrný pražský roční objem srážek. Silnice se změnila v řeku, občas jsem neviděl ani kola skútru. Vlastně jsem obecně moc neviděl. Třešničkou na dortu ale byl policista, který nás zkasíroval o v přepočtu asi 40 dolarů za to, že nemáme mezinárodní řidičák.
V závěru nám na tom chlápkovi ale něco přestalo sedět. Během následné jízdy v nás sílil pocit, že jsme naletěli falešnýmu policajtovi. O chvíli později jsme ho viděli, jak kasíruje dalšího turistu a rozhodli jsme se potvrdit si naši domněnku. Zastavili jsme a na borce jsme začali křičet. Z rychlosti, jakou skočil na skútr a odjel, jsme usoudili, že to fakt byl falešnej policajt. Smůla pro něj, že jsme si zapamatovali jeho poznávačku.
Protože jsme řádní občané, rozhodli jsme se to oznámit na místní policejní stanici. Což byl zážitek sám o sobě a kluci vypadali dost překvapeně. Jejich falešnej kolega měl svoji roli zmáknutou skvěle a dovedu si představit, že drtivá většina turistů to ani neprokoukne a ten zlomek, co jo, to hodí za hlavu. Dle našeho popisu situace jsme zjistili, že nás borec zkasíroval ve vedlejším policejním okrsku, kam nás následně chtěli převézt. To jsme ale zdvořile odmítli s tím, že informace od nás mají, a že teď bychom rádi zčeknuli rýžová políčka. Později se za námi na hotelu ještě stavil detektiv přímo z Ubudu. Tak snad jsme borci zavařili!
Není Čech jako Čech
No ale zpátky k turistickým věcem. Mírné nasrání z nás opadlo při pohledu na rýžové terasy v Tegallalangu. Tam jsme následně náhodou našli vstup do políček úplně mimo davy turistů, takže jsme to měli celé pro sebe (sdíleno jen s místními pijavicemi). Po chvíli proplétání se sítí úzkých blátivých pěšinek, strmých schodů a kluzkých lávek jsme narazili na malou chatičku a v ní na farmáře v otrhaném fotbalovém dresu. Po zmínce, že jsme z Čech, se zazubil a okamžitě zareagoval jménem Petra Čecha. Ten byl v průběhu našich dalších cest vzpomenut ještě mnohokrát. V zemích posedlých English Premier League je to suverénně nejznámější Čech, díku němuž většina lidí ví, že vůbec nějaká Česká Republika existuje.
Zbytek pobytu v Ubudu se točil okolo jogínských exkurzí a mé snahy najít běžecké trasy, aniž bych kličkoval mezi tisíci skútrů. Další zábavou byla snaha najít co nejlevnější wahrung, jak se říká indonéským pouličním vývařovnám. Dostali jsem se na cenu za nasi goreng (smažená rýže) v přepočtu asi za 18 korun. V rurální Jávě jsme tuhle částku srazili na 6 korun. A ani jsme se z toho ani neposrali.
Příště o tom, jak jsme na vlastní pěst přejeli z Bali až do středu Jávy, po cestě vylezli na pár sopek a udělali jedno zásadní rozhodnutí…