Ondra Pavlů, PGP8904, t.č. na dovolené
Už je tomu skoro rok, co jsem se vydal vstříc menšímu dobrodružství na druhou stranu zeměkoule. Odjel jsem na magisterské studium do australského Sydney. Celé akci předcházelo poměrně dlouhé plánování, nicméně jednu věc jsem před odletem hanebně podcenil. A sice průzkum terénu na poli místního orienťáku. Jaksi jsem opomněl fakt, že tu v roce 2007 dělali JWOC, a s představou cesty do země orienťákem zcela nepolíbené jsem si s sebou nevzal ani čip. Na místě mi to ale samozřejmě nedalo a načal jsem to pogooglením hesla orienteering Sydney. Nedlouho poté už jsem měl zaplacený roční příspěvek svazu orientačního běhu v New South Walesu (NSW) a za tým Uringa Orienteers odběhl první závody…
Orienťák v Austrálii, tedy alespoň v NSW, stojí na poměrně pevných základech velmi aktivní gardy ve věkové kategorii 45+, nicméně trochu postrádá větší a aktivnější zastoupení těch mladších, řekněme od dvaceti do čtyřiceti. Nutno však dodat, že si potenciálního rizika do budoucna jsou vědomi a v posledních letech pořádají ve spolupráci se základními školami poměrně masivní náborové akce. Tak snad se jim podaří zažehnout jiskru.
Sezóna je tu samozřejmě do velké míry podřízená počasí. Od října do března, kdy je venku vedro k chcípnutí, se orienťácké dění soustřeďuje přímo do Sydney a jeho mnoha parků a klidnějších čtvrtí. Momentálně se tu tak konají až tři oficiální závody týdně se starty v podvečerních hodinách. Závody jsou zpravidla dvojího typu – sprinty a 45minutové skorelaufy – jejichž startovní pole v závislosti na lokaci přesahuje i dvě stovky závodníků. Takže se rozhodně nejedná jen o akce pár dederonových nadšenců, ale o poměrně velké pretěky, kterých se hojně účastní i místní bavlny.
Druhá část sezóny, od března do října, kdy je venku jenom horko, pak probíhá v bushi po celém NSW. V té době běží jednak Metro League, trochu zvláštní soutěž, kde proti v sobě v různých výkonnostních kategoriích soutěží jednotlivé oddíly, a jednak State League, což je taková obdoba českých/bulharských Bček (ovšem s poměrně komorní atmosférou, kdy nás v hlavní mužské kategorii nebylo snad víc než dvacet). Vedle těchto soutěží pak ještě na národní úrovni probíhá National League, obdoba českých Aček, kde proti sobě ale neběhají závodníci v barvách svých oddílů, nýbrž svých států/teritorií. Nutno dodat, že tahle soutěž už je vcelku pro fajnšmekry, protože zaletět si na závody ze Sydney do Perthu, to je jak kdybyste si to na víkend střihli z Madridu do Helsinek (rýpalové odpustí, střílím to od boku). Snad mi to tenhle rok vyjde a alespoň na jedny tyhle závody se podívám. Za NSW bych prý běhat mohl… 🙂
O převaze rakváčů u jsem se zmínil, druhý charakteristický rys místní orienťáků je ten, že jsou obecně velmi dobří běžci, ale taky slušný plašani (a to to píšu já, klasickej plašan). Na závody mě několikrát vezl Dave, který v 60. letech běhal desítku pod třicet, mladší veteráni si hodí hladký maraton pod tři hodiny a starší mě občas v lese předbíhají.
A terén? Tak ten se hodně různí. Obecně je to ale slušný napalm, protože v Austrálii lesy udržují tak maximálně tím, že je jednou za čas nechají lehnout popelem. Zpravidla se běhá na kamenité podložce (v okolí Sydney pískovec, dále od Sydney granit), typická jsou ostrá údolí, světle zelená už znamená výrazné zpomalení, a pokud vlezete do tmavě zelený, tak už byste se z ní taky dostat nemuseli. Na rozdíl od zelených českých lesů jsou ty místní takové šedohnědé, v nichžjemné terénní nuance dosti splývají.
No a pak je tu fauna. Na shromaždišti se vám nad autem pasou koaly, v lese už mi nejednou před nosem vyskočil klokan, nad hlavou vřeští papoušci a v oficiálních propozicích se občas dočtete, že v prostorech se přemnožili jedovatí hadi. V soutěžním řádu doporučují brát si s sebou píšťalku, na mapách je vyznačen směr, jakým v případě totálního ztracení se běžet (abyste se dostali na silnici), a před každým startem podepisujete prohlášení, že startujete na vlastní nebezpečí. Trochu divočina.
Hlavní ale je, že orienťáci jsou očividně kdekoliv na světě skvělá parta lidí, takže jsem tu díky tomuhle sportu našel už několik dobrých kamarádů, zapálených běžců, kteří mě například vyhecovali k přihlášce na můj první SkyMarathon, jenž se v dubnu běží v horách na sever od Melbourne. A v neposlední řadě se díky orienťáku celkem často podívám do míst, kam bych se tu jinak asi jen těžko dostal.
Tak lampionům zdar!
Pozn.: Text byl psán pro pragováckou ročenku.