Sydney je fakt skvělý město, ale kdybych měl jmenovat jednu věc, která tu stojí, s prominutím, úplně za hovno, tak je to systém městské hromadné dopravy. Ta tu stojí na metrovlacích (v centru jezdí pod zemí, mimo centrum nad zemí) a spletité síti autobusů (a lehce předražených trajektech). A zatímco metro je ještě dobrý (zejména pro nás, když bydlíme vedle Central station, z níž vyjíždějí všechny linky), autobusy jsou naprostá tragédie.
V podstatě neexistují názvy zastávek, takže pokud jedete busem poprvé a chcete vystoupit správně, smartphone s Google Maps je zřejmě jediné řešení. Jízdní řády jsou vyloženě výsměch, protože se mi snad ještě nestalo, že by bus přijel včas. Buď přijede alespoň o pět minut později, o pět minut dříve nebo pro jistotu nepřijede vůbec (případně zastaví bus, který tam vůbec stavět nemá). Autobusy na zastávkách staví jenom na znamení, takže pokud nemáváte jako o závod, bus okolo vás jenom projede. Krátkozrací musí mít docela těžký život. A když autobus přijede, nastupujete pouze předními dveřmi, do některých vás pustí jen s předem koupenou jízdenkou nebo předplacenou kartou, u některých si můžete lístek koupit. Zkrátka, je to slušná zkouška trpělivosti.
Celý systém zachraňuje jedna věc, a tou jsou naprosto boží řidiči a řidičky. Zásadně v dobré náladě, slušně pozdraví, při nástupu i výstupu, ochotní, hodní, poradí. Zrovna tenhle víkend, klasika, nevšiml jsem si nenápadné kurzívové poznámky prepay only (pouze s předem zakoupenou jízdenkou), takže když jsme nakráčeli do busu, bylo vcelku pozdě na zjištění, že tady si lístek nekoupíme. Nicméně udělal jsem smutné oči na autobusačku přesně ve chvíli, kdy okolo projel jiný autobus. Ta se na něj podívala a říká, hele, tenhle bus jede na stejnou zastávku a lístky vám tam prodá, tak si nastupte a já vám ho dojedu. Když ho po deseti minutách vážně dohonila, a my byli připraveni na přeběhnutí, tak nám řekla, ať to neřešíme, že už nás tam doveze i bez lístku. Po cestě zpátky se zase řidičovi nechtělo hledat drobný na vrácení na dvacetidolarovku, tak jsme jeli zase zadarmo (kdyby ale nastoupili revizoři, tak máme zřejmě problém).
Vlastně to ale celé píšu kvůli jedné, fakt skvělé scénce, která se stala tak půl roku zpátky. Bylo zhruba půl jedný ráno, stojíme asi v osmi lidech před hospodou a přemýšlíme, jak se dostaneme do centra. Z ničeho nic vedle nás zastaví autobus (nestojíme na zastávce, ani nemáváme), otevřou se dveře a bodrý zrzek se nás halasně zeptá, kam jedeme. Na naší odpověď nám odpoví, že to ho teda mrzí, ale že tam bohužel nejede a že to si teda asi budeme muset vzít tágo. Na to s přáním pěkného večera zavře dveře a odfrčí si to do tmy. A já akorát přemýšlel nad tím, jestli jsem tak zlitej nebo jestli se to vážně stalo.
Svým způsobem je to dokonalý opak Prahy. Pražská MHD funguje parádně (zatím jsem ve světě nevyužil lépe organizované městské přepravy), ale její personál je v opravdu velkém množství případů minimálně na pěst. Kolikrát jsem si s veledůležitými šoféry zahrál hru dobíháš tramvaj/autobus, aby ti dveře byly zavřeny těsně před nosem a šéfík si to s úsměvem od ucha k uchu a vítězným zamáváním odfrčel…
Prostě, je to o lidech.