Po skončení zkouškového, před odletem do Čech, jsme na začátku prosince podnikli výlet na panoramatickou Great Ocean Road lemující jižní cíp Austrálie a následně do druhého největšího města Austrálie, Melbourne (o Melbourne ale až v dalším blogpostu). Ano, to byl ten výlet, jak jsme vás na Facebooku vysírali kýčovitými #paradise fotkami.

Harmonogram 5denního tripu byl následující: v úterý v sedm ráno odlet ze Sydney do Melbourne, dopoledne vypůjčení auta, objetí Great Ocean Road, vrácení auta ve čtvrtek odpoledne, průzkum Melbourne do sobotního večera, sobota večer party v domu naší ex-MKPR spolužačky Věrky a v neděli brzo ráno odlet zpět do Sydney (a v pondělí pak do Čech).

Ze Sydney je to do Melbourne hoďka a třičvrtě letu a letenka s nízkonákladovkou JetStar nás vyšla méně než tágo v Sydney na letiště (35 vs. 37 doláčů). Pravda, letěli jsme na Avalon, který je od Melbourne asi 50 km, takže dalších 25 doláčů padlo na shuttle. I tak ale cena supr. Po předchozí pozitivní zkušenosti jsme auto bookli opět u Wicked Campers a čtyři hodiny po odletu ze Sydney už jsme se po Princes Highway řítili směr Great Ocean Road. Tentokrát jsme nafasovali malou Suzuki (opět se stanem na střeše) s motorem o výkonu mírně jeté babety, ale zase to jezdilo skoro zadarmo (za necelých tisíc najetých kilometrů jsme za benzín dali asi 65 doláčů).

Vzhledem k časové tísni a debilnímu počasí jsme po cestě pouze prosvištěli Torquay, městečko, kde se zrodila značka Quiksilver, jeho známé muzeum surfingu a vůbec legendární surfařské pláže (jestli si tohle čte Thea, tak už mě vážně vykostí) a rovnou jsme to vzali na začátek dokonale zakroucené Great Ocean Road. Když nebudu počítat pár rychlých kochacích zastávek, tak jsme to vzali rovnou do Lorne, kde jsme odbočili kousek do vnitrozemí na Erskine Falls. Hezké vodopády uprostřed džungle bychom si asi užili i víc, kdybych tam Báře neutopil objektiv. No.

Cesta k vodopádům byla dost nebezpečná!

Dalším zásadním bodem bylo odbočení na maják na Cape Otway. Po cestě k němu jsme dosyta ukojili Bářinu touhu po koalách. Nejdřív jedna lezla na větvi přímo nad silnicí. To mi Bára hodně nadávala za utopený objektiv. Následně jsme však objevili malý eukalypt, který svojí košatostí spíše připomínal jabloň, která ale místo jablek byla obsypaná asi tak sedmi pseudomedvídky i s pseudomedvíďaty. O kousek dál se pásli klokani. Bára v sedmym nebi. No, a o pár set metrů jsme koalu málem přejeli, když nám vlezla přímo na silnici. Přelezla, usadila se na malém eukalyptu dvacet čísel nad zemí a jako filmová star začal(a) pózovat. Že nám mezitím zavřeli maják, nám bylo vcelku fuk.

Nocovali jsme v krásném přírodním (a zadarmo) kempu Blanket Bay, kam jsme se museli dokodrcat po totálním tankodromu za přihlížení vačic a místní nižší vysoké. Dojeli jsme však se všemi koly, takže dobrý. Usínali jsme za zvukové kulisy mořského příboje a intenzivního slejváku.

Ve středu ráno po snídani vyrážíme směr Otway Rainforest Treetop Walk, turistickou atrakci tvořenou systémem chodníků mezi korunami stromů deštného pralesa (něco jako je na Šumavě). Běžná výška 30 metrů nad zemí, vyhlídková věž ve výšce přes padesát metrů, krásné výhledy, kývající se stromy i lávky a Bára, která v sobě na stará kolena objevuje menší strach z výšek (zejména když jsem se jí snažil lávku skákáním rozhoupat). Po vyjetí si dávám klasický eror v podobě řízení na pravé straně silnice. No, naštěstí se to obešlo bez následků.

Po této zastávce již pádíme na tu nejzajímavější část výletu, masivní pobřežní pískovcové útesy v čele se slavnými Dvanácti apoštoly. Mezitím se nám navzdory předpovědi pročišťuje obloha, takže když dorážíme na první zásadní místo, Gibson Steps, máme vymeteno, jen s pár fotogenickými obláčky. Po krkolomných schodech scházíme pod útesy na pláž a otevírá se nám naprosto fantastické panoráma. Zhruba jako bychom byli na konci světa a v nebi zároveň.

  

Ještě spektakulárnější jsou již zmínění apoštolové. Protože se jedná o velkou turistickou atrakci, přijíždíme na organizované parkoviště plné autobusů, které co chvíli vychrlí menší či větší skupiny asijských turistů. Skrz davy se prodíráme po chodníčku na vyhlídku, no, a zase to stojí za to. Fotíme jak smyslu zbavení. Já si v intermezzu střihám roli filmové hvězdy, to když se se mnou chtějí vyfotit dvě načančané Číňanky (Bára bohužel ve své konsternovanosti nestihla stlačit spoušť našeho foťáku, tak se se svými úlovky ani nemůžu pochlubit!).

  

Následná cesta se nese v duchu odboček a kochání se na každém půl kilometru. Za zmínku stojí ještě malebná zátočina Loch Ard Gorge, na kterou byli vyplaveni jediní dva přeživší z lodě Loch Ard, která zde ztroskotala na konci 19. století, a London Bridge, kdysi taková dvoj-Pravčická brána, dnes nazývaný London Arch, protože se jeden z jeho pískovcových oblouků v roce 1990 zřítil do moře. Vtipnou historkou (s dobrým koncem) je, že tak odřízl dva turisty, kteří se zrovna po tomto přírodním mostě procházeli.

Loch Ard Gorge

Druhé přenocování jsme uskutečnili v (ne zadarmo) Holiday Parku v Port Campbell. Ve čtvrtek ráno už jsme pouze dojeli zbytek panoramatické části Great Ocean Road, následně skrz lány pole a krav dojeli zpět na Princes Highway a po ní jsme akorát načas dosvištěli zpět do půjčovny v Melbourne. Bez škrábance!

Sečteno, podtrženo, tolik zážitků v tak krátkém čase s tak malým budgetem, CK Ondra si to zase jednou povodila jako pán!

Více fotek v našem albu na Facebooku.