Psal se pátek 5. července a ráno jsme očekávali příchod elektrikáře, který nám měl přijít vyměnit digestoř nad sporákem. Ta stará totiž prakticky vůbec neodsávala a vzhledem k tomu, že v budovách tu ze zákona musí být protipožární alarmy, tak každé druhé vaření znamenalo dosti vysírající sirénu. Fachman měl dorazit na půl osmou, a protože já už pár dní umíral na zákeřnou akutní rýmičku, domluvili jsme se, že si tuto záležitost vezme na starosti Bára. V půl osmé tedy poslušně s mým telefonem (elektrikář měl moje číslo) čekala na gauči. Najednou jí volá neznámé číslo, Bára zvedá a na druhé straně se ozývá, že dole čeká balíček pro Ondřeje Pavlů (skutečně jsem na doručení balíku čekal). Bára tedy bere mikinu a pádí ke vchodovým dveřím. Skrz ně vidí černou Audinu, balkánsky vypadajícího týpka … a po otevření dveří taky Vojtu se Slavenem, naše dva dobré kamarády z vejšky.

Po krátkém Bařinném amoku si to všichni šinou po schodech do bytu a po špičkách se vkrádají do pokoje, kde spím já. Slaven nelení, lehá si ke mně do postele a slovy „Dobré ráno, princezno“ mě probouzí. Jak můžete vidět ve videu níže, zmohl jsem se akorát na konsternované – a nyní se omlouvám, ale ano, použil jsem sprostá slova – „Cože, ty vole?!“ , „Co tady do pí*i děláte, ty vole?!“ a následný high-five.

O chvíli později už pracujeme na importované lahvi Jägermeistera, takže když – s hodinnovým zpožděním – doráží elektrikář, naskýtá se mu pohled na čtyři vytlemené týpky a poloprázdnou lahev Jägera. Má nabídka čaje mohla působit trochu jako výsměch. Po dopití flašky v půl deváté ráno vyrážíme k Opeře.

Chlapci se prostě rozhodli udělat pětidenní výlet z Prahy do Sydney a dát nám přepadovku. Kromě sebe nám přivezli i trochu těch Čech v podobě mých milovaných sýrových tyčinek, lázeňských oplatek, aktuálního Maxima (personalizovaná edice od Ivuš), levný chlast … a protože neváhali kontaktovat naše rodičovstvo, tak mě například i spacák a karimatku. No prostě bomba.

Chtěl bych o tom napsat mnohem víc, ale v zájmu čitelnosti musím držet své grafomanství na uzdě (pro zájemce, článek o společné kalbě zde, článek o návštěvě klokanů zde, článek o výletu do Blue Mountains zde). Takže bych chtěl ještě jednou za nás oba poděkovat všem zainteresovaným, předně Vojtovi a Slavenovi, kteří nás svoji nečekanou návštěvou vyrvali ze stereotypu všedních dní (a způsobili nám slušné spací manko), dále jejich zvědovi Martinovi, Ivušce a Kačce, našim rodičům a případným dalším šedým eminencím, které na tomto spiknutí spolupracovaly. Faktem totiž je, že kluci dokázali vše udržet pod pokličkou, takže naše první společná fotka s obrysem Opery v zádech mohla v mnoha vyvolat slušný ‚WTF‘ pocit.

Díky, ne!