Milý čtenáři, pokud jsi některým z našich rodinných příslušníků, snad ani raději nepokračuj v četbě. To v zájmu zachování si obrázku Barbory a Ondřeje jakožto dvou ambiciózních studentů, kteří v Sydney dřou bídu s nouzí a těžce se protloukají životem přistěhovalců.
Protože jsem shledal, že náš blog poslední dobou není moc zábavný, rozhodl jsem se s vámi podělit o zážitky sobotní noci, během které improvizovaný Sydney MKPR tým (Babická, Elčic, Pavlů, Pohůnek and special guests) bohatě zaměstnal ochranky hned několika nočních podniků. Mimochodem story o tom, kdy, proč a jak se tady tahle delegace vlastně objevila, bude brzy následovat. Teď, s doznívající kocovinou, jsem tak nějak cítil, že chci napsat nejdřív tohle.
Jako obvykle, vše začalo velmi nenápadně. Já s Bárou jsme skončili sobotní šichty v práci a poměrně utahání, bez chuti na nějaké větší řádění, jsme byli na cestě dom. Předem jsme byli domluveni, že zajdeme do města na pár drinků. Ještě po cestě dom jsme zosnovali, že zbytek výpravy přijde k nám domů a trochu se připravíme (ostatně, zbyla nám Havana, kterou nám kluci přivezli, a k tomu jsme si ten den s Bárou koupili do zásoby flašku Jima a Morgana). Steeve sice neměl moc radost, když se ve třičvrtě na dvanáct do bytu nahrnulo šest rozjařenejch lidí (my, kluci a Slavenův bratranec Nino se svojí holkou) a rozhodlo se začít pít, ale tak pro jednou se svět zase nezboří a jako držhubné jsem mu umíchal tak trojitýho Jima s Colou. Což se mu zamlouvalo.
Po dostatečné přípravě (zásoby nám dlouho nevydržely) jsme vyrazili do Surry Hills, kde na nás čekali Ninovi kamarádi. Z nich bych za signifikantního považoval pouze Mata, totálně zbouranou a nekontrolovatelnou střelu, která tak nějak ztělesňovala to, co představuje pojem vožralej Australan. Protože Surry Hills jsou residential area, v jednu ráno už bylo všude zavřeno, takže jsme to vzali rovnou na Oxford Street, vyhlášenou to party třídu, známou zejména pestrou nabídkou gaybarů.
A právě do jednoho z nich jsem zkušeně zavelel (nedávno jsme v něm byli s lidma z práce). Nepředstavujte si to nějak dramaticky, prostě normální hudební bar, jen s trochou toho duhového spektra, srdíček na stropě, přiteplených reklam na záchodech, s trochu větší koncentrací buzniček (méně či více výstředních) a několika transsexuálů. Rovnou jsme se přemístili na bar, kde jsme začali sázet tequilly jak vajíčka na pánev druhý den ráno k snídani.
V Austrálii, kde to se zodpovědným požíváním alkoholu berou vcelku zodpovědně (o tom ještě jednou napíšu, hehe), platí v barech poměrně striktní pravidla. Pokud se barmanovi budeš zdát nalitej (a nemusíš nutně dělat bordel), tak ti v lepším případě nenaleje, v horším případě tě nechá rovnou vyvést ochrankou. Než vás do baru pustí, tak vás prošacují, čeknou IDčka a vevnitř je pak tvrdej chlapík na každém druhém rohu.
Jako první se poroučel již zmíněný Mat, který začal vášnivě tancovat s Ninovými berlemi (dva dny zpátky mu totiž sundali sádru z nohy), což se jedné z gorilek moc nepozdávalo. Rozhodli jsme se býti kolegiální a vypadli ven všichni. Mata incident ani náznakem nerozhodil, naopak se začal vneku okamžitě organizovat přesun do party čtvrti Kings Crossu, za který vehementně lobboval celý večer. Naskákali jsme tedy do dvou tág a přemístili se o suburb vedle.
Pozn. Bára zrovna mrkla, že jo.
Kings Cross je bez nadsázky největší kalicí oblast v Sydney, která se každý pátek a sobotu pod návalem do mrtě chlastajících Aussies mění v bitevní zónu. Až do rána narvané ulice, nekonečné množství prázdných lahví, fronty na vstup do podniků, silnice přeplněné přeplněnými taxíky, fronty u nonstop fast foodů, polonahé australské polokurvičky, fronty na taxíky a tak dále. Prostě zábava, že jo. Chvíli jsme se marně pokoušeli najít klub, do kterého by nás a) pustili a b) nechtěli za to prachy, žel tuhle mission impossible jsme nedali, takže po třiceti minutách jsme se rozhodli stpnout tágo a vrátit se zpátky. To se záhy ukázalo (!!) jako druhá mission impossible. Věřte nebo ne, ale najít prázdnýho taxíka, který by nás chtěl vzít, se ukázalo býti téměř nadlidským cílem. A to s námi byl Nino, který byl o berlích! Takže jsme nejdřív mávali, nakonec téměř skákali pod jedoucí taxíky, ve snaze někoho si stopnout. Těm, kteří nás vzít nechtěli (cesta za 10 dolarů pro ně nebyla dostatečně lukrativní), Mat vždy střelhbitě dosti expresivně vysvětlil, co si o nich myslí a vyprovodil je bubnováním Ninovými berlemi o kapotu, případně přátelsky míněnými kopanci do dveří. Nakonec, po dobrých 20 minutách zmaru, se zadařilo a vydali jsme se zpět na Oxford Street.
Tam jsme se vrátili do původního gaybárku, kde jsme se již zkušeně usadili za bar a začali objednávat další tequilly. Netrvalo dlouho a ochranka zmerčila Báru, která toho dle jejich mínění měla dost (měla, všichni jsme měli, ale nic jsme zrovna nedělali). Bára si je odvedla stranou, aby jim vysvětlila, že je ok, což se jí ale očividně nepodařilo, protože za chvíli vidíme, jak okolo baru probíhá Bára (ve snaze utéct ochrance) a v patách má dvě gorilky. Neuspěla ani v této situaci. Po tom, co si vyzvedla věci v šatně (zatímco jsem se snažil šéfovi ochranky slušně vysvětlit, že je debil), vyšla ven, aby okamžitě zapadla na konec fronty do toho samého baru. Vážně jak to pořekadlo, vyhodíte dveřma, vrátí se oknem…
No, přemístili jsme se tedy do jiného – zase gay – baru. Ten byl ještě o ligu výše a krom obrovských srdcí visících ze stropu měl i své minipódium, kde mohli sexy kluci ukazovat svoje vyhoněná těla. Logicky jsme okamžitě na to podium všichni naskákali a začali převádět vcelku neuvěřitelné kreace. Slaven okamžitě získal velkého fanouška, čokoládového hezouna, který mu více než nadšeně tleskal, aby nakonec vylezl k němu nahoru. Vedle nás se celou dobu neúnavně kroutil odbarvený čtyřicátník bez trička s vytaženými trenkami, které nesly jméno David, na baru flirtovaly dvě dvoumetrové, křiklavě zmalované transky v parukách s drobným zrzkem ve fotbalovém dresu, prostě bizár jako hovado.
Naházeli jsme samozřejmě pár dalších tequil, aby následně Slaven byl druhým, kdo byl vyveden z baru z důvodu nezpůsobilosti. V tu chvíli jsme již byli jen ve čtyřech, takže jsme ho s Vojtou a Bárou následovali, ale protože jsme už měli mezitím objednanou další rundu panáku, tak jsme jeden, Slavenům, pronesli ven. Tomu nebylo dopřáno ani jeho dopití, protože přesně ve chvíli, kdy ho do sebe votáčel, přišel metrákovej borec a panáka mu urval z ruky málem i s rukou. No, takže jsme se rozhodli přemístit zase dál.
Nejdřív jsme se pokusili dostat zpátky do toho baru, ze kterýho nás už dvakrát vyhodili. Což se nám i podařilo, ale bohužel hned po vejití dovnitř jsme potkali již známého šéfa, který mi již poměrně nasraně vysvětlil, že vyhození z baru znamená 24 hodin zákaz vstupu a vyprovodil nás na ulici.
Šli jsme tedy zase o dům dál. Podotýkám, že už bylo asi půl páté. Zapadli jsme do dalšího podniku, zase teplýho, kde jsme zase zaujali místo na baru a seslali pár dalších mexikán. Teda, jen my kluci, protože za mnou přišel jeden ze sekuriťáků, aby mi oznámil, že Bára má dost a buď nebude pít, nebo potáhne pryč. Tak jsem jí objednal kohoutkovou vodu a následně jí vykázal z prostoru baru, kde se jí ujala nějaká místní světačka a rozhodla se jí vysvětlit, jak to tu funguje. Jejího panáku se zase ujal Slaven.
Po chvíli odhodlávání a po tom, co jsme si kapsy nacpali kondomama (nepoužitýma), který se válely různě na baru, jsme vzali útokem parket s tím, že ho trochu rozhýbeme. Jen co ale dohrály poslední tóny Michaelova Thrilleru, tak DJ sundal sluchátka, rozsvítil a odporoučel se. Tak jsme dali na cestu do každé nohy trochu těch kilojoulů a odporoučeli se také.
Domů jsme dorazili k šesté, vykalený až na dřeň a utahaný jako koťata. O těžké nakládačce, kterou zažily naše peněženky, raději pomlčím, ale co, jak často tady budeme mít delegaci z MKPR? Party hard, vole!