Sydney je neskutečně multi-kulti město a vsadil bych koalu na to, že na kilometru čtverečním byste našli rodáky z většiny států světa a na deseti metrech čtverečních vyznavače všech hlavních náboženství. Tahle směska má ale přesto jednu věc společnou. Lásku ke kávě. Bez ohledu na barvu kůže, uctívaného boha nebo sexuální orientaci.
Každé ráno míjím davy lidí s charakteristickou obsazeností rukou – v jedné telefon, v druhé kelímek s kávou. Na každých padesáti metrech potkáte take away kavárny (zabírající plochu již od metru čtverečního), před kterými se tvoří občas až absurdní fronty (to když mají zrovna akci, že ke kávě dostanete borůvkový muffin, nebo prostě vedle zastavil autobus z předměstí). A vlastně to nemusí být ani kavárny, svá kávová okýnka mají i večerky.
Ráno bez kávy je tu jako pivo bez zelené a všudypřítomné papírové kelímky jsou městskou ikonou, která si nezadá s vlnitými rysy Opery. Kávová ekonomika v Sydney došla tak daleko, že místní jazykové školy nabízejí baristické kurzy, ve kterých se mezinárodní studenti (v drtivé většině asijského původu) měsíc učí každý den vařit kafe a k němu přidruženou slovní zásobu. Po absolvování dostanou certifikát a plni ideálů jdou hledat štěstí na kávovém pracovním trhu.
Zkrátka, asi si dovedete představit, že vždy když někde řeknu, že kávu nepiju, tak se mi dostane dosti šokovaného pohledu, jako bych právě oznámil, že mým večerním koníčkem je prznění štěňátek.
