Je osm ráno a za svitu nedělních slunečních paprsků nastupuji do auta k Daveovi, vitálnímu prošedivělému pánovi, klubovému pokladníkovi, který se nabídl, že mě hodí na závody. Cesta do cílové destinace, Cattai National Park, má trvat asi hodinu. Okamžitě zapředáváme dialog, během kterého se otřem snad o všechna možná témata – od běhání, přes sport v Austrálii, ceny nemovitostí, noční život v Praze až po naše rodiny. Velmi záhy zjišťuji, že Dave není žádné ořezávátko. Na konci šedesátých let chodil desítku za 29 (pro neznalé, Bekeleho svěťák má hodnotu 26:17) a maraton bez speciální přípravy střelil za 2:29 (Homoláč to letos v Praze šel za 2:21) a k důchodu si přivydělává tvorbou orienťáckých map. Po nějakých čtyřiceti minutách se pozvolna vymotáváme z města. Najednou je všude okolo spousta zelených luk plných krav a podél potoků se válí chuchvalce mlhy…

Ale dost bylo poetiky. Když jsem v listopadu v pražských Bohnicích doběhl do cíle parkového sprintu, hlavou mi blesklo, že si asi orienťák zase jen tak nezaběhnu. No, spletl jsem se. Včera jsem si totiž poprvé ozkoušel, jak chutná orientační běh na jižní polokouli. V barvách svého nového australského oddílu, Uringa Orienteers, jsem se zúčastnil meziklubové soutěže jménem Metro League. Na poprvé se žádný brutus nekonal. Nasadili mě totiž na zkoušku do poslední z pěti výkonnostních divizí, takže jsem si na dokonale nesedící mapě vychladil necelé čtyři kilometry. Jeden by řekl, že to bylo skoro jako kratší middle na pražských oblastních závodech, jenže to by mi do běhu nesměli řvát papoušci a u kontrol okounět klokani…

Ještě než nás do parku pustili, museli jsme si vystoupit, aby nám rangeři vydezinfikovali boty (normální i běhací), abychom jim snad do parku nezanesli tu městskou špínu. Za centrum závodu bylo zvoleno rozlehlé piknikové místo uprostřed parku, na první pohled k nerozeznání od shromaždiště PPŽtka. Milí spoluodílníci mi půjčili čip, buzolu i popisník a mohl jsem se vydat do práce. Start byl na krabičku a hned po odebrání mapy jsem mohl zkonstatovat, že trať je co do náročnosti na úrovni kategorie H14. Ani to mi ale nebránilo udělat tři parádní chyby, dohromady na 4,5 minuty. Nyní pár postřehů:

– Hromada šutrů a metrový skalní sráz byl zmapován stejným symbolem – skalním srázem. To vás dokáže rozhodit.

– Přerušované pěšinky nemá ani cenu hledat.

– Chvíli se plazíte v roští, následně si dáváte asfaltovou vložku čtyři na kilák, abyste šipkou pokračovali v plazení.

– Omalovánky jsou dobrý doma, ne v lese.

– Výraz impenetrable (neproniknutelný) u tmavě zelené barvy v klíči má své opodstatnění.

– Hudební doprovod obstarávají papoušci.

– Plůtky s dráty se vyskytují zásadně ve chvíli, kdy čumíte do mapy.

– Dvojkový hustník znamená, že lezete po čtyřech.

– Nenechat se rozhodit klokanem u kontroly.

– Veškeré zmapované skalní útvary je potřeba brát s velkou rezervou.

– Na cvičení mapařů zapomněli probrat kapitolu rozhraní porostů.

– Měl bych začít běhat kopce.

 

(načtení chvíli trvá, buďte trpěliví. A pak je to děsně velký, příště to vymyslím lépe, teď se mi prostě už nechce 🙂 )

No, kolem a kolem, 3,8 km dlouhou trať jsem šel za 26:40. Nevím, kdo přesně byli moji soupeři v kategorii (tipuji DH50), ale trochu jsem jim asi zkazil, závod, vzhledem k tomu, že druhému jsem dal deset minut a pátý z celkem 35 závodníků už měl dvojnásobek mého času. Až na čtyři kontroly v buši (z nichž tři jsem posral) to byl v podstatě kros. Příště už ale prý poběžím za ten první tým (hurá). Teda, mezitím mě ještě čekají první velké individuální závody. Za dva týdny totiž jedu asi 150 km na jih od Sydney na místní State League, jakousi obdobu českých Bček. Trochu skromnější obdobu, v hlavní mužské kategorii je nás asi patnáct. Čeká mě long a middle, tentokrát již na pořádné trati. Tak se uvidí. Mám docela naběháno, ale ta mapa. Však mě znáte. Radši si s sebou asi vezmu tu píšťalku, jak doporučují v oficiálním soutěžním řádu.