Asi nikoho nepřekvapí, že jedna z hlavních otázek, které jsem si před odletem kladl, byla Jak to tady bude s běháním? Tak nějak jsem si říkal, že bych tu mohl mít čas i chuť začít zase trochu točit, takže dobře třetinu obsahu mých zavazadel tvořily věci navázané na běhání. Dvoje boty, tretry, tuna oblečení, camelbak a tak.
No, jak to tu je. To ještě úplně říct nemůžu, jsme tu týden, viděl jsem asi tak 1 % města a byl jsem tu za ten týden běhat jen třikrát. Jednou před polednem, dvakrát navečer. Pokaždý jsem se v tom horku během třiceti minut málem roztekl. Respektive ono bylo něco pod třicet stupňů, což je jak léto v Čechách, ale přeci jen v březnu je tělo středoevropana zvyklé na jiné teploty.
Kdo by snad měl představu, že Sydney je placka (jako jsem jí měl třeba já), tak ten se šeredně mýlí. Minimálně v naší části – a co jsem zatím viděl i jinde – je to pořád nahoru, dolu a sklony ulic občas nápadně připomínají San Francisco. Rovinatější je to přirozeně v centru a zejména na promenádách okolo Port Jackson (to je ten záliv, kde je třeba Opera). A právě to je místo, které mě zaujalo.
Ráno, během obědových pauz, navečer, podél přístavů neustále proudí jednotlivci, páry i menší skupinky běžců a vytváří tak zajímavé provázky, které se vinou mezi juchajícími turisty. Od zmučeně se tvářících lidí, kteří to dělají očividně kvůli shození pár kil, přes vysmáté hobíky až po přísné šlachovité čahouny honící kilometry. Funí, potí se, dusají, usmívají se, pijou z všudypřítomných pítek, v případě hustšího provozu zastaví a v klidu se vyhnou kolemjdoucímu a běží dál. Do prosklených mrakodrapů ráno proudí lidé v oblecích, aby z nich o polední pauze vybíhali v běžeckých trenkách, na kterých mají přicvaknuté vstupní karty.
Centrum Sydney je plné lidí, kteří chodí ve sportovním oblečení, ve sportovních botech. Pokud přímo neběží, možná teprve běhat jdou, možná z běhání už přichází. Prostě žijí aktivně. A to se mi líbí!