Plyšový kocour
Vezmu to popořadě. Moje první vzpomínka na babičku Vlastu je z doby, kdy jsou mi ani ne dva. Táta mě drží v náručí a stojíme před babiččiným domem. Loučíme se. A najednou babička Vlasta vytáhne, pro mě tenkrát obrovského, plyšového kocoura. Je krásný, úžasně hebký. Už tenkrát jsem chtěla kočičku a tohle byla moje první. Okamžitě ji pojmenovávám Honzíček. Protože tak se jmenoval mámy kocour, když byla malá. Jsem strašně šťastná. A s tím kocourem spím v posteli dalších 20 let.
Oči jako kravička
Babička se mnou už od mala jezdila na různé výlety. Většinou nás táta odvezl někam do hor nebo k rybníku a tam jsme s babičkou týden chodily v pohorkách, cpaly se jahodovými knedlíky a trávily celé odpoledne v borůvčí. Obě jsem byly modré až za ušima. Už tenkrát byla babička vtipně praštěná a byla s ní strašná sranda. A už tenkrát babička celkem nezištně zastávala pravidlo co na srdci, to na jazyku. Hádejte, po kom jsem to podědila. Ale zpátky k té kravičce. V Krkonoších jsme potkaly rodinu, která měla kluka jako buka. Dost jsem si s ním hrála. Až do momentu, kdy jsme se já i Vlasta tak trochu utrhly ze řetězu. Já jsem tomu klukovi, za přítomnosti jeho maminky, řekla, že když už má čtvrtého tatínka v pořadí a jeho máma se nedávno po čtvrté vdala, tak chyba bude zajisté na její straně. Že tohle skutečně není normální. A babička tomu pomyslnému čtyřpatrovému dortu, který se co nevidět měl zřítit na mojí hlavu, dodala polevu. „Nic si z toho, Kubo, nedělej, ty máš tak krásný oči. Tak krásný jako kravička.“ Asi nemusím vysvětlovat, že jsme si od toho momentu neměla s kým hrát.
Krmení labutí
Jedna z mých nejoblíbenějších aktivit po škole byla krmení labutí na nábřeží. Babička na topení poctivě sušila chleba a rohlíky a pak to všechno narvala do obrovské černé tašky. Vyzvedla mě ve škole a vyrazily jsme na Palačák. Dlouhé hodiny jsme pak seděly na nábřeží a já to všechno drolila holubům a labutím. Připadala jsem si jako ptačí mesiáš. Že by jinak ty chudinky labutě určitě umřely hladem. Za takový výkon jsme se pak samozřejmě musely odměnit. Ostatně jako všechny aktivity s babičkou Vlastou, i tahle musela být završená něčím na zub. Cukrárna ve Václavské Pasáži byla naší oblíbenou destinací. Babička si dala indiánka a já laskonku. A v bříšku bylo jako v pokojíčku.
Sázka
Když mi bylo sedm, vymyslela jsem geniální sázku. Celý trik jsem okoukala mezi spolužáky na základce a následně se ho rozhodla aplikovat na moji nebohou babičku. Byla to nejtrhlejší osoba v mém okolí a já věděla, že na tohle se rozhodně chytne. Babička Vlasta byla pro každou srandu. „Babi, chceš se vsadit?“ povídám jí jakože nic. „Sázej se cikáni, já se sázet nebudu“ odpověděla. Já se ale nenechala odradit. „Babi, vo co, že se postavím na Václaváku nahá?“ „No to se teda rozhodne nepostavíš.“ „Vo co, vo co,“ přemýšlejíc kolik z toho můžu vydindat. Babička zbystřila. „To by sis určitě netroufla, to přece není možný,“ povídá mi. Všimněte si, že místo toho, aby se mi v mých sedmi letech pokusila celou věc rozmluvit, se spíš zaměřuje na fakt, že tohle já teda určitě nedám. Asi vás zajímá jak to dopadlo. Vsadily jsme se o 50 Kč. To bylo tenkrát dost peněz, hlavně teda pro mě. Načmárala jsem na kus čtvrtky obrovské H a pak si na něj stoupla uprostřed obýváku. Ani jsme kvůli tomu nemuseli jezdit na Václavák. Babička vysolila novou kovovou padesátikorunu a já rozhihňala na celé kolo.
Šípek
V roce 2004 jsme domů přinesli malého zlatého retrívra. Pojmenovali jsme ho Šípek. O rok později se narodila moje sestra, Viktorka, kterou jsme nakonec po dlouhém přemlouvání nepojmenovali Růženka. Táta totiž chtěl abychom měli Šípkovou Růženku. Vlasta v té době milovala o dost víc zvířata než lidi. A tak se Šípek stal na dlouhou dobu číslem jedna v jejím vesmíru. Už tenkrát se začaly projevovat první známky Alzheimera a to nevinné zvíře bylo jediný tvor, který ji dokázal porozumět. Všechno okolo ní začalo mít Šípkovu barvu, být hebké jako Šípek , mít oči jako Šípek a usmívat se jako Šípek. Šípek byl pro Vlastu vším. A tak ten největší kompliment, který jsem v té době mohla dostat bylo přirovnání mých vlasů k srsti našeho zlatého retrívra. „Báro, Báro,“ volala na mě často babička „Ty máš tak krásné zlaté vlasty, úplně jako Šípek. Můžu si tě pohladit?“
Vlastin byt
Vlastin byt se pro mě stal na střední dočasným útočištěm. Často jsme tam s Luckou přespávaly, třeba když byla babička Vlasta celé léto na chalupě. Připravovaly jsme se tam do školy, pekly kuře na medu a vysedávaly na balkoně. Ten byt měl takovou zvláštní vůni, byl z něho slyšet hukot tramvají a tak nějak mi v něm bylo hrozně dobře. Vzpomínám na první červnový týden ve druháku, kdy jsme se měly učit na písmenku ze zemáku a češtiny. Já byla v tomhle věku hrozně zodpovědná, ale tenhle večer jsme se prostě rozhodly trošku přeorganizovat plány. Na zemák jsme opatřily tahák, což vysvětluje, proč z něj do dnes znám ale lautr kulový. A na češtinu jsme se bez pardónu vyprdly. Místo toho jsme na návštěvu pozvali Karla s Dominikem, jenž se později toho večera pozvracel z Vlastina balkonu. Nebudu zacházet do detailů. Byl to první a poslední večírek, který jsme tam kdy uspořádali. Promiň, tati, o téhle historce jsem ti asi zapomněla říct.
Pro chleba až na Zličín
Babička Vlasta byla vždycky hrozně aktivní. Se Šípkem chodila na několikahodinové procházky. Byla nejstarší členkou klubů turistů a ještě v pětasedmdesáti chodila na dvacetikilometrové výlety. Na chalupě chodila pěšky do Bechyně na nákup, místo aby si vzala autobus. A to je to prosím pěkně osm kilometrů. Vrcholem byl ale její výlet za čerstvým chlebem na Zličín. Jako malá si vybavuju celkem jasně, jak se každé ráno sebere a jede pro čerstvý chleba z Nuslí až někam za Zličín. Protože tam ho mají přece nejlepší. Ona byla vůbec posedlá chlebem. „Ty póry, Báro, ty jsou v tom chlebu ze Zličína nejlepší.“ A pak se celé dny tím chlebem cpala. Dávala si na to Lučinu a pila k tomu pivo z plechovky, které otevřené schovávala v lednici v zavařovací sklenici. Prý tak vydrželo až týden čerstvé.
Nejdůležitější vzpomínka
Osmá vzpomínka není ani dva roky stará. Babička Vlasta tenkrát ještě bydlela v Mnichovicích. Bylo to jen několik málo měsíců před tím, než jsme ji ubytovali v Alzhaimerovském centru Zátiší. Volám s tátou a poprosím ho, aby mi dal babičku k telefonu. V té době bylo těžké mít s babi jakoukoliv kloudnou konverzaci, její věty byly nesouvislé a jen těžko chápala co se jí snažíme říct. Často si pletla naše jména a nedokázala pospojovat byť základní informace. A najednou mě to napadlo. Já jí přece za to úžasné dětství musím poděkovat. Možná už na to nebudu mít nikdy příležitost. A tak jsem jí chvíli vyprávěla, jak jsme spolu jezdily kdysi na Benecko a do Krkonoš a převyprávěla jsem jí co jsme spolu dělaly. Smála se. A pak jsem jí řekla, že na to strašně ráda vzpomínám, že jí za to vážně děkuju. Nějak si to pospojila dohromady a myslím, že tenkrát skutečně pochopila co jsem se jí snažila říct. Celá se tetelila štěstím. Za tenhle malý rozhovor jsem si dneska ráno třikrát poděkovala. Babičku Vlastu jsem od toho telefonátu už nikdy neviděla. Po telefonu to byla naše poslední kloudná konverzace.
Psí nebe
Dneska v 7.15 mi zavolal táta aby mi řekl, že babička Vlasta před hodnou zemřela. Nebudu říkat, že mě to neskolilo. Zapálila jsem za babičku Vlastu svíčku a rozhodla se sepsat těchto 9 vzpomínek. Nebylo to z ničeho nic, my jsme tak nějak tušili, že to asi přijde. Poslední čtyři dny jsem se proto soustředila na to, abych jí tu cestu do nebe pěkně umetla. Často jsem se koukala no nebe a snažila se myslet na to, jak skvělé to tam nahoře asi je. Jsem přesvědčená o tom, že babička Vlasta dneska ráno zaklepala na nebeskou bránu a místo svatého Petra jí otevřel svatý Petrívr. A víte proč? Protože babička Vlasta se nedostala do lidského nebe, ale toho psího. Prohání tam teď všechny ty svoje Žeryky a Punti z mládí a na dálku tiše Šípkovi přisypává do misky.