Dneska ráno jsme zaspali. Přesně o hodinu. Včera večer jsem omylem nařídila budíka na 7.50, místo na 6.50. Stane se, nevadí. Následovalo klasické hektické ráno, kdy mám deset minut na to, abych vypadla z baráku. Samozřejmě se proti mě spiknul snad celý svět. Jak jinak! Všechny svoje drobný včera padly na tacos a víno, a tak jsem vybavená jenom kreditkou. Ani mě nepřekvapí, že v tý pochybný pekárně u metra neberou karty. Aha, tak ta trafika vedle požaduje na platbu kartou minimální útratu deset dolarů, jasně. Můj pohled raněné srny zkřížené s naším retrívrem tomu vůbec nepomáhá. Borůvkový muffin za $3.50 si prostě dneska ráno nekoupím. Takže to vypadá, že jsem bez snídaně. Já, spucmistr? Bez snídaně? Dokážete si mě vůbec představit?

Poslední šance je Starbucks na Wynardu než nasednu do bus, kterej mě odveze doprostřed lesa, kde teď pracuju. Asiat, kterej je evidentně vedoucí směny, je děsně naspídovanej. Třikrát se mě zeptá, jestli si nedám kafe. Dvakrát jestli jsem si jistá, že ten muffin nechci ohřát. A pak se mě ještě zeptá na jméno! Já chci jenom, ať mi ten muffin sakra podá a já můžu utíkat na bus. Proč potřebuje moje jméno, proč? Já nechci žádný podělaný kafe. Jsem nešťastná. Už tak jsem brutálně pozdě. Takhle ten poslední bus snad ani nestihnu. Tak tak doběhnu autobus, aby mi pan řidič sdělil, že v jeho autobuse teda rozhodně muffin snídat nebudu. Že se vůbec divim.

Teď si asi říkáte, proč to všechno píšu, že jo. Život tady v Austrálii je skvělej, ale má úplně stejně na hovno chvilky, jako kdekoliv jinde na světě. V březnu tady budeme čtyři roky, ale dvě věci jsem pochopila celkem záhy.

Jednak to, že se v životě nemůžu ale vůbec ničemu divit. Po pár letech u protinožců mi došlo, že věci, který nám doma v Čechách nemusejí připadat úplně normální, jsou tu na denním pořádku. V každym parku najdete bezplatné, veřejné grily, ale do hospody vás nepustěj, pokud se jim zdáte pod parou. Na jedný hromádce tady spolu žije úžasnej mix kultur a vůbec nikomu to nepřipadá divný. V tý prazvláštní pekárně u metra prodává vtipnej a ukecanej Ind. Řidič, co mě poslal do kytek s muffinem, je sikh s turbanem a zatmavenejma lenonkama. O Asiatovi dožadujícím se mýho jména ani nemluvě. A funguje to! A musím říct, že čím divnější lidi tady potkávám, tím víc mě to baví. Celý mě to utvrzuje v tom, že nudný lidi mě, guess what, hrozně nudí. Je to jako bejt v úplně jiný dimenzi. Jsem jako klokan, mám velkou kapsu a ještě hodně divností se mi tam vejde než toho budu mít po krk.

A pak taky to, že je jedno, kde na světě žijeme a co v životě děláme. Všichni jsme strůjcem svého vlastního štěstí. Každej občas mívá rána na pytel. Jako já dneska. Každej si občas sáhne na dno. Jasně, všichni jsme to slyšeli tisíckrát. Ale až na nějaký nepříznivý rány osudu máme všichni stejnou startovní čáru, a je jenom na nás, jak se tím životem prokoušem. Občas mi přijde, že si lidi myslí, že se v Austrálii celé dny akorát válim u moře a cestuji po exotických destinacích. To taky, ale je za tím kus sakramentsky poctivý práce. Práce, která je vydřená do morku kosti. Akorát to není pod tou mojí klokaní kůži vidět.