Exotické destinace nejsou vždycky jen azurové moře, roztomilé opičky a opálení lidé vysmátí jak lečo. Za instagramovými filtry se najdou i věci, které vedou k vážným pochybnostem nad naší tak zvanou civilizací. Místem, které pro mě dokonale zosobňuje lidskou ignoranci a neúctu k přírodě, je Borneo.
Jako malej jsem po tuctech hltal přírodopisné dokumenty a Borneo pro mě vždycky byla společně s Amazonií ta největší divočina na zeměkouli. Tajemný ostrov porostlý džunglí, vysoké hory, opice, sloni, hmyz přenášející smrtelné nemoci. Prostě synonymum dobrodružství. Asi tedy nepřekvapí, že jsem Borneo vyhlásil jako destinaci číslo jedna, kterou jsem během naší asijské cesty chtěl navštívit.
Plovoucí skládka, hovna a obarvená kuřata
Prvním cílem byl ostrůvek Sipadan, který se nachází několik desítek kilometrů od severozápadního pobřeží Bornea. Tenhle oceánský ostrůvek, vyhaslá podmořská sopka, strmě roste ze 600metrové hloubky. Na ostrově krom vojenské posádky nesmí nikdo bydlet. Díky přísné ochraně a striktnímu přidělování potapěčských povolenek se tamější vody hemží žraloky, kladivouny, barakudami, želvami, to vše v kulisách úžasného korálového útesu. Neni tedy divu, že je Sipadan pravidelně vyhlašován jako nejlepší potápěčská destinace na světě.
Do přístavního města Semporna, výchozího bodu pro Sipadan a ostatní ostrovy, přijíždíme už za tmy a do ubytování, které se, jak jsme právě zjistili, nachází v místním slumu postaveném na vodě, klopýtáme přes dlouhé molo, kde tu a tam chybí prkno. Ubytování bylo hezké a rytmicky se hýbalo s mořským příbojem. O mořskou hladinu také rytmicky zapleskalo každé spláchnutí záchodu.
„Homestay“ zde dostal nový rozměr.
Ráno se probudíme a utíkáme ven mrknout na ten potápečský ráj. Dostane se nám pohledu na olejnatou vodu pokrytou hustou vrstvou odpadků a chcíplých ryb. Zátoka očividně funguje rovněž jako supermarket a dětské hřiště. Město dojem jen umocnilo. Smrad, bezprizorní děti hrající si na miniskládkách vkusně umístěných na každém druhém rohu a turističtí mocipáni z pevninské Číny, kteří na miniskládky za pochodu přispívají. Ulice rozjasňují akorát prodejci křiklavě obarvených (živých) kuřátek. Za mě suverénně nejhnusnější místo, na kterém jsem kdy byl. A to prosím necelých 50 kilometrů od Sipadanu, údajně unikátní, křišťálově čisté podmořské rezervace.
Ano, jsou fakt živá. Prý jsou to populární domácí mazlíčci…
Plovoucí skládka, kam se podíváš.
Želvy, murény a dětské pleny
Raději se přesouváme na ostrůvek Mabul, který je na půli cesty mezi Sempornou a Sipadanem. Celá oblast je mimochodem známá svými “sea gypsies” (hezký dokument zde), kteří žijí celý život na jedné lodi, případně v chatrčích postavených na kůlech, nemají občanství, neví kdy se narodili, neví kolik je hodin. Jo, a taky se bez jakéhokoliv vybavení umí potopit i několik desítek metrů hluboko a tam třeba deset minut lovit ryby.
Bára a její nové kamarádky.
Ostrůvek Mabul byl docela ostrým kontrastem mezi sea gypsies a jejich suchozemskými kolegy na jedné straně a naleštěnými čínskými resorty na druhé straně. Osobně jsem rád bydlel na té cikánské straně. Procházky skrz vesnici nás opět vystavily pohledu na skutečnou chudobu. A díky prakticky neexistujícímu odpadnímu systému i jiným věcem. To ale nebránilo vychechtaným dětem, aby nás za ruku prováděly po svym hoodu.
Čínský development vs. domorodá osada.
Na Mabulu jsme si během několika dnů potápění udělali licence pro pokročilé potápěče, abychom byli ready na hluboké ponory na Sipadanu. Potápěli jsme se v silných proudech, lezli jsme do vraků, ze kterých nás občas vysyčely obrovské murény, stopovali želvy do 30m hloubky, sbírali odpadky z jinak krásných korálových útesů. Hezkých pár dnů.
Intermezzo v ráji
A pak konečně přišel den D, my se nalodili na vachrlatou bárku plnou kyslíkových bomb a vyrazili přes rozbouřené moře směr Sipadan. Kvůli oblačnosti a vlnám nebyla viditelnost pod vodou ideální, to ale vlastně vůbec nevadilo. Když jsem viděl prvního žraloka, tak jsem si málem ukroutil ruku, abych ho Báře ukázal. Když jsem plaval nad dvacátým, už jsem ho ani nenatáčel. Množství ryb a jejich druhů bylo úplně neuvěřitelné. Když nás silné proudy nesly podél útesu se dnem v nedohlednu, bylo to jak v nějakém filmu. Jen ty kladivouny jsme bohužel neviděli. Neviděli jsme ale také ani jeden odpadek! Celkově jsme udělali tři dlouhé ponory, nejhlubší 33 metrů. Úžasnej zážitek.
Tak kde jsou ty pralesy?!
Z již zmíněného města Semporna jsme se následně autobusem s místňáky vydali na dlouhou jízdu na sever Bornea, do oblasti Sandakan. Těšili jsme se, jak budeme koukat na džungli a já nevim co. Ani hovno. Jeli jsme 300 kilometrů dlouhou plantáží palmy olejné. V okolí řeky Kinabatangan jsme pak tři dny ve zbytcích původního deštného pralesa hledali poslední divoké orangutany. Měli jsme to štěstí a viděli jich hned několik, byly to ale trochu smíšené pocity. Úžasná stvoření, která to bohužel se svými lidskými bratry nemají tak úplně jednoduché. Viděli jsme i spoustu vtipných proboscis monkeys (kahau nosatý), makaků, krokodýlů, zoborožců, ledňáčků a mnoho další. Slony jsme bohužel jen slyšeli.
Proboscis monkeys. Podle velkých červených nosů a zakulacených bříšek jim domorodci říkají Holanďani.
Viděli jsme ale také, jak neprostupná džungle najednou končí a za hradbou ostnatého plotu začínají dokonale geometricky osázené palmové háje. Náš průvodce, domorodec z vesnice Sukau, se vždy při zmínce o zemědělcích rozpaloval do běla. Za svých padesát let života totiž viděl, jakým tempem původních lesů i bohaté fauny ubývá.
Po šimpanzech naši nejbližší příbuzní.
Nutno podotknout, že malajská vláda už to nemá tak na párku jako dřív a oblast se snaží chránit. Aktivních je tam i mnoho zahraničních organizací, které vedou například krásné rehabilitační centrum pro orangutany v Sepiloku. To zachraňuje orangutany z míst postižených nezákonným kácením, plantáží, či chovaných jako domácí mazlíčci, následně je rehabilituje v částečně uzavřené původní džungli a nakonec je vypouští zpět do divočiny.
Kytka velká jak dvoupatrový dům.
Ano, bude líp. Možná
Lze z toho všeho ale vinit místní obyvatele? Těžko. Ti jsou ve velké většině oběťmi stejně jako trpící příroda. Nemají vzdělání a řeší dennodenní problémy, ne co bude za 10 let. Pokud vykácení kousku džungle znamená, že díky tomu budou moci opravit střechu nebo poslat děti do školy, proč by to neudělali, když jim vláda neposkytne jinou možnost. Když se jídlo balilo do banánových listů, které se v přírodě rozložily do pár dnů, jak mají vědět, že není dobré stejně zahazovat plastové obaly?
Dobře vyvážená strava.
Ženy se naučily používat vložky a svým dětem dávat jednorázové pleny. Že je ale nemají pak házet do moře, to jim už nikdo neřekne. Tedy, to už se jim asi řeklo, ale už jim nebyla poskytnuta alternativa, kam to teda vyhodit. Nějaká odpadní infrastruktura tam totiž prakticky neexistuje. Na ostrůvku Mabul jsme znechuceně sledovali týpka, jak důmyslně pálí kopec plastových lahví, aby nám v zápětí došlo, že to je v daných podmínkách vlastně to nejekologičtější řešení.
Je mi jasné, že existuje spousta osvícených lidí, jak místních, tak zahraničních, kteří se to tam snaží dát do pucu a znovu nastavit udržitelnou koexistenci lidí s přírodou. Pro teď je to ale trochu smutná vizitka civilizace. Alespoň ten Sipadan ještě nestihli ani zaházet odpadky, ani vytěžit.