Souhrnný článek z Vanuatu naleznete zde.
Jedna z našich vanuatských zastávek byl ostrov Ambrym. Ten leží daleko od hlavních turistických tras a jeho historie je opředena černou magií a kanibalismem. Znám je také řezbářským řemeslem. Jistě jste již někdy viděli obří tradiční tichomořské strašidelné totemy vyřezávané z palem. Tak ty jsou z Ambrymu. Charakter ostrova je utvářen obrovskou popelavou kalderou a aktivním dvojvulkánem, který se nachází v srdci ostrova, jinak pokrytého hustou džunglí.
Už samotné plánování cesty napovědělo, že Ambrym bude trochu jiný zážitek. Tak například ubytování. Na Tripadvisoru jsem našel komentář o možnosti přespání v jedné z vesnic. Kontaktní údaje ale žádné. Napsal jsem tedy přímo autorovi komentáře, který mi dal telefonní číslo. Na druhé straně to zvedl jistý Sam, s nímž jsem se nějak domluvil, že u něj za dva měsíce na pár dní přespíme a že nám sežene průvodce na plánovaný sopečný trek. Pak už jsme jen doufali, že na tom ostrově někde Sama najdeme a že si na naši konverzaci bude pamatovat. Email samozřejmě neměl. Většina obyvatel Ambrymu totiž na internetu nikdy nebyla.
Druhý aha moment přišel ve chvíli, kdy na letišti v Luganville před nástupem do letadla vážili nejen naše zavazadla, ale i nás. Následně jsme nasedli do malinkého vrtulového letadla, kde nás rozsadili podle naší váhy. Já vyhrál první řadu, kde by mi stačilo natáhnout ruku, abych v kokpitu bez dveří zatáhl za knajpl. Těch budíků! Letadýlko fungovalo spíše jako takový autobus a na své trase mělo asi čtyři zastávky na malých ostrovech s povětšinou travnatými ranvejemi. Pokud se to ranvejemi dalo vůbec dalo nazvat.
Vítejte na Ambrymu!
Sam se na nás s máváním zubil hned jak jsme vystrčili hlavy z letadla. Poznat nás pravděpodobně nebylo až tak těžké. Ukázalo se také, že Sam je zaměstnancem místního letiště. A když říkám letiště, tak myslím budovu s půdorysem garsonky a interiérem squatu. Následně nás, společně se svým synem, druhým zaměstnancem letiště, dovedli do svého obydlí pro celou širší rodinu, které se skládalo z malého plácku a několika chatrčí, z nichž dvě byly upraveny jako spartánské ubytování pro hosty.
Zatímco Sam začal shánět průvodce pro náš dvoudenní sopečný trek, tak se na nás vyhrnuly dvě polonahé holčičky, Gwen a Melody. Z bělochů, a zejména Báry blonďaté hlavy, samozřejmě měly druhé Vánoce, což ještě umocnilo, když jsme jim dali nafukovací balon v podobě melounu. To bylo něco! Umouněné až za ušima, staré roztrhané oblečení, rozbitá kolena, ale naprosto šťastné.
26. prosinec na Vanuatu slaví jako „Family Day“ a bylo moc hezké, že nás Samova rodina pozvala ke společné večeři, takže jsme to mohli prožít s nimi. Máma rodu na dvoře chytila a zabila dvě kuřata, která pak připravila se sladkým bramborem ze zahrady a místní specialitou zvanou laplap, což je takové těsto z místního ovoce zabalené do banánových listů a upečené mezi horkými kameny. Mňamka!
Vzhůru do oblak
Hlavní důvod, proč jsme Ambrym zařadili do itineráře, byl již zmíněný aktivní dvojvulkán. Lézt na sopky je úžasná věc. Lézt na aktivní sopky, v jejichž kráteru můžete vidět skutečnou lávu, je ale ještě někde jinde. Drobný adrenalin výpravě dodal fakt, že o pár týdnů dříve kvůli hrozbě výbuchu jiné sopky evakuovali nedaleký ostrůvek. A stupeň sopečného nebezpečí na Ambrymu byl snížen z kritického asi týden před naším odletem.
Sam pro nás zorganizoval průvodce Čongu a dva nosiče, jejichž pomoc s našimi 12 litry vody byla v místním vedru rozhodně oceněna. Zážitkem byla už jen cesta na začátek treku. Jeli jsme na korbě Jeepu (jednoho z asi tak pěti aut na celém ostrově), který to kalil po sotva znatelné cestě skrz džungli. Já si k tomu stoupnul a hrál hru vyhni se větvím a liánám. Jak z nějakého herního simulátoru.
První půlku cesty jsme šly vyschlým korytem řeky s občasnými horolezeckými vložkami skrz suché vodopády. V druhé půlce jsme pak šli malinkou pěšinkou, která se strmě vinula skrz jinak neprostupnou džungli. Po dlouhém a úmorném stoupání v horku a šílené vlhkosti jsme nakonec dorazili až na okraj popelavé kaldery, kde se za poslední linií stromů schovávaly dvě bambusové chatrče fungující jako kemp.
Po krátké přestávce jsme odhodili bágly, čapli plynové masky a vyrazili dál, směr kráter sopky Mt Marum. Počasí nám úplně nepřálo a celá kaldera byla zahalená do mraků. To na jednu stranu vytvářelo dokonalý postapokalyptický nádech, na druhou stranu ale dost snižovalo viditelnost a hlavně jako poklice drželo sopečné plyny koncentrované u země. Ještě jsme ale nebyli připraveni vzít za zpátečku, a tak jsme nasadili plynové masky, které pravděpodobně pamatovaly ještě Černobyl, a s (falešným?) pocitem bezpečí jsme stoupali dál po příkrých a kluzkých hřbetech sopky (ahoj mami).
Pohled do středu země
Nakonec na nás ze sopečné mlhy vykoukla bambusová tyč, které označovala konec cesty. O 10 cm dál a 800 metrů níže se nacházela žhnoucí brána do středu země. Skrz mraky a výpary jsme nejprve nic neviděli. Pak se ale něco začalo rýsovat a najednou na nás v plné parádě vykouklo obrovské, bublavé lávové jezero nápadně připomínající Sauronovo oko. Musel jsem se štípnout, jestli fakt vidím, co vidím. Naprosto surreálný pohled na přírodu v té nejryzejší podobě.
Po návratu zpět do kempu jsme narazili na fajn pár z Nové Kaledonie, s nimiž jsme prokecali zbytek večera. Před spaním nás ale čekalo ještě jedno wow. Krvavě zbarvenou oblohu jsem nejprve přičítal západu slunce. Když se ale na její sytosti nic nezměnilo ani dlouho po západu slunce, došlo mi, že se jedná o reflexe lávových jezer obou kráterů na noční obloze.
Je třeba znát své limity
Po propršené noci jsme se před úsvitem spakovali a vyrazili společně s Kaledoňanama, jejich a naším průvodcem na druhý vulkán, Mt Benbow. Místo masek už jsme měli jen šátky přes obličej. Zbytek místňáků zůstal v kempu, že prý jdou lovit divoká prasata. Tento výstup byl zas úplně jiný. Z úpatí až na okraj kráteru jsme lezli po velmi úzkých, rozvětvených, strmých a temně černých hřbetech. Takové ty hřbety, které vídáte ve videích od Red Bullu sjíždět borce na kolech a říkáte si, jak je tohle možný.
Jak nám bylo vysvětleno, na Mt Benbow se vyleze na hlavní kráter, pak se sleze do něj a vyleze na druhý kráter, z něhož jsou vidět lávová jezera. Sestup do hlavního kráteru ale vypadal zatraceně strmě, velmi kluzce a bez jakékoliv pěšinky. To bych osobně ještě asi dal, ale problémem byla opět ona mraková poklice, která všudypřítomné sopečně plyny držela zkoncentrované v kráteru, který tak hrál všemi barvami, od šedivé, přes modrou, po fialovou.
Čonga trochu nervózně přešlapoval, připraven jít dolu, pokud si o to řeknu. Nakonec jsem ale stáhl ocas a zavelel zpět do tábora. Až v tu chvíli přitakal, že dneska by to bylo velmi nebezpečné. Později jsme zjistili, že celý kráter Mt Benbow je oficiálně „no go“ zóna, kam je vstup kvůli nebezpečí lávových projektilů a ventilů permanentně zakázán. Že dolů nepůjdeme jsme ale museli rozhodnout my. Místní totiž dobrodružným turistům plní, co jim na očích vidí a bezpečnost jde jaksi stranou. Chuť jsem si spravil při cestě dolů, kdy mi to nedalo, předal jsem Báře baťoh a na úzkém hřbetu jsem roztočil nohy. Adrenalin mi u toho stříkal z uší.
Prasečí hostina
V kempu nás na stole čekalo obrovské, mačetou naporcované divoké prase. Takže kluci nekecali. Měli s sebou smečku vycvičených psů, kteří prase v džungli najdou, uštvou a zakousnou. Kluci už pak jen běží za nimi, prase dorazí a dotáhnou do kempu.
Zatímco na ohni zatahovali kýty a balili je do banánových listů pro dlouhý transport do vesnice, v obrovském hrnci se v dešťové vodě vařily všemožné odřezky a kosti. Lepší vývar jsem nikdy neměl. Do obíračky kostí a rýže jsme se pustili umouněnýma rukama a chrochtali jsme u toho jak to prase, než se ocitlo ve špatný čas na špatném místě.
Po cestě dolů Čonga ze svého prastarého telefonu najednou pustil nějakou vanuatskou hudbu. Pyšně nám vysvětlil, že v telefonu má paměťovou kartu a že když jeho kamarád jel do města, tak to dal jinému kamarádovi, který na ni tu hudbu nahrál. Následoval úžasný rozhovor.
„Byl jsi někdy na internetu?“
– „Nebyl. Ale brzo tam půjdu. Pořídím si přes Digicel tablet (místní operátor).“
„A co bude první věc, kterou na internetu uděláš?“
– „Reklamu. Dám tam fotku sopky.“
„A kam je tam dáš?“
– „To ještě nevim. Napadá vás něco?“
S Čongou na vrcholu Mt Benbow.
Tak ahoj
Zpět ve vesnici za nás během modlitby před večeří Sam poděkoval Bohu, že nás na cestě ochránil. Já pak udělal začátečnickou chybu, kdy jsem na otázku, ke které církvi patříme, přiznal, že jsme, stejně jako většina Čechů, ateisti, což jsem musel doplnit dlouhým souhrnem moderní české historie.
Ráno jsme darovali Samově rodině několik kusů starého oblečení a vybavení, což se setkalo s až extatickým nadšením. Ta upřímná radost ze zdánlivých maličkostí, mě dojímala během celé dovolené. A pak už jen zpět na letiště (ehm) a do našeho letadýlka směr Port Vila. Mimochodem, když se těsně před odletem zjistilo, že mají pár neobsazených míst, tak rychle na list dopsali pár místňáků, kteří si to hbitě naštrádovali do letadla i s krabicemi, z nichž vykukovaly živé kohoutí hlavy.
Více fotek naleznete zde.