Je začátek června. Mám pocit, že jsme na začátku listopadu roztočili obrovský kolotoč, který tak tak začínám přibrzďovat nohou. Jo až teď. Nechci říkat, že pozdě, ale asi jsem měla zarejt nohy do písku o něco dříve. Proč se vlastně tohle všechno semlelo, má dvě základní roviny. Fyzickou a samozřejmě i tu psychickou.
Od nevidim do nevidim
Na konci loňského roku mi umřela babička. Tu druhou měsíc na to odvezli do nemocnice, kde leží do dnes. Vlastně si celej ten listopad a prosinec vybavuju jen v takové mlze. V práci jsem dělala věci za tři, přišla o kočičku, Ondra odjel na služebku do Malajsie a já v myšlenkách bloudila někde za oceánem, jak je na tom asi moje rodina. S jazykem na vestě jsme s Ondrou na Vánoce odjeli do Západní Austrálie. Do poslední chvíle jsme se rozhodovala, zda radši nejet do Čech za nemocnou babičkou, ale nakonec jsem se, možná trochu sobecky, rozhodla zůstat a trochu přes Vánoce vypnout.
Kolotoč se opět naplno roztočil v únoru, kdy Ondra odletěl na pracovní cestu do Států. Oba jsme spolu následovně na otočku navštívili Čechy. Kromě několika dalších služebních cest jsme si v dubnu odskočili i na Filipíny. Už dávno jsme je měli přes Velikonoce domluvené, ale v tom shonu to asi bylo trošku moc. Strašně jsem se těšila, jak si pořádně odpočinu. Jenže to bychom to nesměli být my. My, co pořád honíme zážitky a v podstatě se na dovolené nezastavíme. Výlet to byl skutečně úžasný a já byla jedním dechem unešená. Abychom však vše stihli, tak jsme každé ráno vstávali v pět až do západu slunce pobíhali z jednoho místa na druhé. Pasivní odpočinek v podstatě žádný. Nechci, aby to vyznělo, že si stěžuju. To vůbec ne. Všechno to byla moje/naše volba. Jen se občas nedokážu zastavit a zhodnotit, co mi za to ještě stojí a co už ne.
Jaké je to žít mezi dvěma světy
Poslední čtyři a půl roku žiju dva životy. Dva kompletně rozdělené životy. Znáte to, když jedete na dovolenou a po návratu máte pocit, že vám těch 14 dní děsně rychle uteklo? Vlastně vám připadá, jako kdybyste byli pryč jen pár dní. Mam to stejně. Ale ne když jedu na návštěvu do Čech.
Můj mozek s sebou nosí dva základní disky, ten český a pak ten australský. A když zrovna jedu na tom australském tak vytěsním všechno z toho českého disku a obráceně. Letos jsem odjela do Čech na pouhých 10 dní. Po návratu do Sydney jsem měla pocit, že jsem byla pryč několik měsíců. Zapomněla jsem svoje heslo na pracovní počítač, číslo autobusu, kterým jezdím do práce, dokonce svoje australské telefonní číslo. Za pouhých 10 dní. Nepřijde vám to zvláštní? Když jsem se po třech týdnech vrátila ze Západní Austrálie, tak jsem si pamatovala všechno. Důvod je jednoduchý, neprohodila jsem u toho disky.
Letos v březnu jsem se ale vrátila s naprosto bipolárními pocity. Poprvé se to přehazování disků jakoby zadrhlo. Jak kdyby mi někdo rozerval dušičku na dva kusy. Pochopila jsem totiž, že ty disky nemůžu takhle přehazovat do nekonečna. Něco se musí stát. Takhle to dlouhodobě nedokážu. Při odjezdu mi jedna část mého já říkala, ať v Čechách už zůstanu, ať už se do Austrálie nikdy nevracím. Druhá část mého já (nejsem si jistá jestli sedí v tom disku nebo ne haha) mi říkala, ať se proberu, že tam v Čechách přece nikdy nebudu moct žít. Že se tam už nikdy nevrátím.
Každý na to bude mít asi jiný názor, ale podle mě je emigrace jedna z nejtěžších věci, kterou si člověk může projít. Ten kus paměti, který je uložen na tom náhradním disku se vám stejně nikdy úplně nesmaže. Pořád vám bude kus něčeho chybět. At už se rozhodnete zůstat a nebo se vrátit. Vlastně tahle situace definitivní řešení nemá. Tak jako tak vám ten druhý život nakonec bude chybět. A možná právě kvůli tomu mi ten dlouhodobý život v zahraničí občas dělá těžkou hlavu.
Brzdím ze všech sil
Na konci dubna jsme se vrátili zpět do našich každodenních životů a jakkoliv to může znít divně, těšila jsem se na to. Na normální rutinní týden. Od prosince jsem neměla víc jak čtyři takové týdny. A pak to přišlo. Když už máte pocit, že se konečně zklidníte a konečně zpomalíte, tak tělo povolí a v tom se sesype. A to se přesně stalo mě. Asi to byla kombinace všeho výše zmíněného. Kombinace velkého fyzického a psychického vyčerpání udělala svoje. Přece jenom jsem trochu chcípák a držet tohle životní tempo pro mě není dlouhodobě udržitelné. Teď už to vím, ale před pár měsíci jsem si říkala, že to přece v pohodě zvládnu. Neděje se nic závažného, mám trochu rozhašenou imunitu a léčba bude trvat 3-6 měsíců. Opravdu není třeba se nijak obávat. Jen jsem na tom chtěla ukázat, že by člověk zdraví neměl podceňovat. Měl by být schopen s těma kolotočema točit, ale jen jednou za čas a na omezenou dobu. Zdraví máme jen jedno a nestojí to za to. Fakt ne.
Znám vás tam venku hodně, kdo točíte každej den jakoby se nechumelilo. Někteří už řadu let. Někteří dokonce celý život (tati). Zkuste trošku zpomalit, prosím. Než vás ta odstředivá síla vystřelí ze sedačky.
