To jsme šli tak jednou večer s Ondrou a kamarádem Michalem po městě, (dobře, připouštím, že něco upito jsem v té době už měla) s tím, že se jdeme podívat na místní světelný festival Vivid Sydney. Když tu náhle k nám přiběhl, teda vlastně přijel, jestli se to tak dá nazvat, kluk na kole a vzápětí pak tři jeho další kamarádi. Strašně nutně se potřebovali zbavit onoho kola. Samozřejmě jsme o „nějaké pochybné kolo“ na ulici vůbec neměli zájem, jenže když týpek z původních 10 (které mi už tak vyrazily dech) slevil na dolarů pět, přišlo mi to celkem jako dobrý nápad si zpestřit večer tím, že se k Opeře aspoň projedu místo prošlapu.  Kluci sice trochu brblali, že ho sebou musíme tahat v přeplněném centru, ale já jsem zářila jako sluníčko. A to taky jde.

Hurá mám kolo! Jak by řekl správný Čech „za 5 dolarů, no nekup to“, sice má trošku šišaté zadní kolo, takže při jízdě klade značný odpor, ale paráda je s ním vskutku náramná. Parkuji před naším bytem na společné chodbě. Za dalších $25 jsem si pořídila výbavu (muchomůrčí helma, zámek a nějaký ty paklíče). Kdyby mi to teď někdo ukradl, nejvíc mě bude mrzet ten zámek, ten stál totiž 10 dolarů, že jo.

A tak drandíme, Ondra vedle mě běží a já mu díky kladenému odporu zadního kola tak tak stačím. Jasně, že bych ráda vrátila kolo svému původnímu majiteli, neb tohle bylo natuty kradené, jenže takových šišatých červených koleček jako je to moje jezdí po Sydney mraky. Jak jsem psala tátovi do zprávy. „Mám nové kolo, je sice kradené, ale to je prostě zákon džungle“. Neuděláš nic.