Už je tomu skoro měsíc, co jsme se přestěhovali z Turrelly blíže do centra, do hezkého bytu, který sdílíme s korejským párem. Místní poskytovatelé internetu jsou při nejmenším stejní retardi jako ti čeští a až po třech týdnech nás připojili k síti (neptejte se proč, nechci se znova rozčilovat), a my se opět můžeme začít starat o náš blog. Takže po menší odmlce slibujeme, že zase začneme pravidelně psát (teda hlavně Ondra).

Od léta, kdy nám začíná univerzita (už bych se konečně měla naučit říkat od zimy), to budeme mít kousek na UTS. K Opeře co by kamenem dohodil, takže co víc si přát. Okolí je plné parků se sportovními stanovišti, takže Ondřej neremcá a má kam chodit běhat a i pro mě se tu najde něco menšího na to holčičí proběhnutí. Byt je to krásný a velký. Těžko bychom za ty peníze našli lepší.

Bydlet s korejským párem se nám na začátku jevilo jako dobrý nápad. A on taky je.  Jsou strašně milí, hodní, spořádaní a komunikativní. Jen si je musíte trošku vychovat. Několik málo hodin po té, co jsme se si přinesli první věci do našeho nového „doma“, jsem pochopila, že byt se v podstatě nikdy pořádně neuklízel. Nerada bych (těm kteří právě obědvají) kazila chuť k jídlu, ale čtyři měsíce nemytá koupelna byla v podstatě jen třešničkou na dortu toho všeho, čím jsme se v následujících několika dnech museli prokousat.

Je to mezikulturní střet a tak je třeba ho brát. Annie a Steeve jsou téměř o 10 let starší než my a čekají spolu (omylem) dvojčata (holky).  Pocházejí ze země, kde není normální se koupat v plavkách, bydlet spolu nesezdáni nebo dokonce jen uvažovat o tom, že existují země, kde se vyskytují nudistické pláže. (Annie: „A vážně jako sedí před tím svým stanem v kempu a obědvají nahatí?“) Jejich do řady srovnané knihy a boty mě fascinují. Vše má v té povrchové vrstvě smysl a řád, ale o to větší je paradox, že ke kuchyňské lince se vám přilepí lžíce a nohy jen těžko odlepíte od podlahy (aby taky ne, když jí nikdy nevytřeli).

A tak se společně učíme. Annie mě fascinovaně pozoruje při každotýdenním mytí toalety. (Nerada se prý dotýká špinavých věcí), naučila jsem ji krájet maso (ne, nestříháme ho v Evropě nůžkami, na to se používá nůž), ukázala jí, že při přípravě masa je vhodné dát na pánvičku nejprve olej a tak dále. Poprvé mi někdo řekl, že jsem anděl (poté, co jsem poprvé něco upekla v troubě – ano, nevěděli jak ji zapnout), a poprvé se někdo rozhodl uvařit mi něco tradičního z jeho lokální kuchyně a ptal se mě, jak to má udělat.  Den co den narážíme na méně či více roztomilé paradoxy v našem společném soužití.

Tak či tak, jen těžko si dokážu přestavit, že bych se jiné kultuře dokázala přizpůsobit tak jako oni nám. Ukázali jsme si jak se vytírá a Korejci vytírají, postupně jsme určili místo v rámci poliček na jednotlivé nádobí a oni ho skutečně začali dle mnou stanoveného systému vracet na své původní místo. Snaží se udržet nablýskaný sporák čistý, stírají kuchyňskou linku, začali používat utěrku a Annie si vystřihuje po večerech recepty. Už 3x koupila maso a obdivně mě pozoruje, když dělám obyčejnou rajčatovou omáčku na těstoviny. Fotí si to. A říká že jsem skvělá. Asi je mám ráda. Vlastně celý ten byt mám ráda. Teda, máme rádi.