Na konci loňského roku jsme se začali potápět. Zásadní průlom ale nastal až při letošní cestě jihovýchodní Asií, kde jsme s Ondrou absolvovali dva potápěčské kurzy a zakončili to několika ponory do více než 30 metrů. Nemám strach z vody, hloubek ani mořského života. Přesto pro mě byla tahle zkušenost jednou z nejtěžších a zároveň nejkrásnějších na celém našem asijském dobrodružství.
Já a moje úzkosti
Abych vás uvedla do kontextu, trpím na úzkosti. Už jen to slovo úzkost je samo o sobě takové zvláštní. Výstižnější mi přijde anglické anxiety. Možná to dělá to x uprostřed, ale na pohled anxiety mnohem lépe vystihuje moje pocity než úzkost. Na úzkosti trpím už od mala. Většinou z kolektivu nebo prostředí, kde jsem neměla jasně nadefinovanou svoji roli. Kde jsem nevěděla, jak budou ostatní reagovat na mojí praštěnost, výřečnost a upřímnost. Možná to tak nevypadá, ale je ve mě schovanej velkej kus introverta a potřebuju dostat prostor, aby mě bylo všude plno tak, jak mě znáte.
Až loni mi došlo, že moje největší úzkosti pochází z lack of control, tedy z neschopnosti plně kontrolovat situaci. Během dospívání jsem se musela naučit spoléhat sama na sebe, a tak vím, že když mám situaci ve svých rukách, vše dobře dopadne. Mám vysoké sebevědomí a obrovskou víru v sebe sama. Když něco chci, tak toho dosáhnu. Ale musím to být já, kdo drží otěže pevně v rukou.
Největší úzkostí v mém životě je ale emetophobia, strach ze zvracení. Až před pár měsíci jsem zjistila, že na to existuje tento termín. A nejsem v tom sama (díky, Vojto, za super článek). Moje úzkost pramení z toho, že se buď já, nebo ten, kdo zvrací, zadusí, omdlí, praští se do hlavy či si jinak ublíží. Pokud mě dobře znáte, tak víte, že nemůžu být v jedné místnosti s někým, kdo právě zvracel (nebo se mi to minimálně hodně příčí). Pokud je špatně od žaludku mně, tak mám nekontrolovatelné návaly úzkosti. Bojím se být sama a mám naprosto nepopsatelný strach, že bych možná mohla zvracet. Asi to taky trochu souvisí s tím, že když zvracím, tak omdlévám, což je pro mě opět nekontrolovatelný stav, kdy se musím spoléhat na někoho dalšího, že se o mě postará.
Potápění a úzkosti
Na naší cestě okolo jihovýchodní Asie jsme se začali potápět. První vlaštovkou byl zkušební ponor o Vánocích na Vanuatu, kde mě moje bolavé uši nepustily hlouběji než do osmi metrů. Ondra se tam tenkrát do potápění úplně nadchnul a rozhodl se, že si udělá potápěčskou licenci (Open Water Course). Já jsem jeho nadšení tolik nesdílela. “Podmořskej život super, ale to vidim i při šnorchlování,” říkala jsem si. Hlavně jsem ale měla úzkosti z toho, jak budou reagovat moje uši. A co když se mi pod vodou udělá špatně od žaludku a já ve 20 metrech pod vodou omdlím.
Potápečský kurz na Gili Islands
Na začátku března letošního roku jsme dorazili na indonéský ostrov Gili Trawangan. Gili T je potápěčský ráj s průzračnými vodami, kde vám želvy chodí dávat dobrou noc. Nervózně jsem přešlapovala před potápěčským centrem a pořád jsem se nemohla rozhodnout, zda se nakonec k Ondrovi připojím. Nakonec jsem se nechala ukecat na první den teorie a první potop s tím, že když se mi to nebude líbit, tak mi vrátí zbytek peněz. Dostali jsme úžasnou americkou instruktorku Chelsey, která s námi prošla teorii a udělala pár cvičení v bazénu. Konečně jsem pochopila jak dýchat, jak ten tlak pod vodou funguje a že nemusím jak blázen přifukovat a upouštět vestu. Že si to dokážu regulovat dechem. Hlavně v klidu a dýchat. Nádech, výdech. Nádech, výdech.
První ponor, kdy jsem se zamilovala
Odpoledne jsme poprvé vyjeli na moře a při našem prvním pořádném ponoru sestoupili do nějakých dvanácti metrů. Potápěli jsme se na vyhlášené lokaci Turtle Heaven (Želví nebe) a jak už sám název napovídá, krom nespočetně ryb a všelijakých podmořských potvor jsme viděli i desítky želv, které se líně povalovaly na mořském dně. Byl to skutečně dechberoucí zážitek. A tam jsem to najednou pochopila. Jak úžasně osvobozující pocit pod tou mořskou hladinou panuje. Jediné, na co se musíte soustředit, je vaše vlastní dýchání. Vše ostatní se děje okolo vás a vy jste toho jen nezúčastněný pozorovatel. Nádech, výdech. Nádech, výdech. Ani to šumění moře slyšet není. Úplně mi připadalo, jako bych si sáhla na dno své tělesné schránky a řešila jen tu nejprimárnější potřebu. Dýchat. Nic víc, nic míň. A tam, uprostřed želvího nebe, jsem se zamilovala. Ne do ryb nebo nádherného podmořského dna, ale do stavu absolutně zklidněné mysli. Do stavu, kdy stoprocentně žiju přítomností.
Žít v přítomnosti
Je až podivuhodné jak těžké pro nás je v dnešní době žít přítomností. Stoprocentně žít jen tím daným okamžikem. Nemyslet ani na minulost ani na budoucnost. Ruku na srdce, kolikrát za den se vám to skutečně poštěstí? Mě možná na pár vteřin. Pak hned začnu myslet, co bude k večeři. Jestli na to máme správné ingredience. Že zítra musím poslat důležitý email. Jestli bude pršet. Kam pojedem na Vánoce.
My, co trpíme na úzkosti, a že nás není málo, jsme neustále myšlenkami v budoucnosti. Co když to nevyjde? Co když se mi tam nebude líbit? Co když mi bude špatně? Co když mi bude špatně pod vodou? Co když pod vodou omdlím?! Už mě v tom trochu poznáváte? Když jsme se o několik týdnů později na Borneu rozhodli udělat kurz potápění pro pokročilé (Advanced Open Water Course), museli jsme sestoupat až do hloubky 30 metrů. A tam už nevyplavete na jeden nádech. Tam když se něco podělá, tak skutečně riskujete svoje zdraví, případně život. A teď si představte ty moje úzkosti, že se mi pod vodou třeba udělá špatně a omdlím. Měla jsem opravdu velký strach. Večer před ponorem jsem měla úzkosti, že budu mít při ponoru úzkosti. To je vůbec vtipnej stav mysli.
Když jsme toho rána seskakovali z lodě do vody, hrozně mi bušilo srdce. Jakmile jsme se ale dostali jen pár metrů pod hladinu, okamžitě jsem se uklidnila. Nádech, výdech. Nádech, výdech. Nakonec jsem ani nezaregistrovala, že jsme tak hluboko. Ve 33 metrech jsem plavala jako ryba ve vodě a necelých 60 minut žila plně v přítomnosti. Když jsem pak vylezla na hladinu, měla jsem v hlavě čisto. Čisto jako nikdy. A tak se pro mě potápění stalo formou meditace a duševní hygieny. Je to zvláštní paradox. Potápění, které bylo ze začátku obrovským zdrojem mé úzkosti se vlastně stalo jejím lékem. A proto se potápím. Ani ne tak kvůli úžasnému podvodnímu životu, ale protože překonávám a léčím sama sebe.