Po Bali jsme měli v plánu projet Jávu od východu na západ, po cestě vylézt na Kawah Ijen a Mt Bromo a navštívit slavné chrámy Borobudur a Prambanan. Nejdřív jsem zkusil pár cestovek v Ubudu, jestli nám to nenabídnou jako balíček, abychom si trochu ulehčili život. Nabídli. Ale i po dost tvrdém smlouvání jsem se dostal na cenu, která byla pořád totálně přemrštěná. Nakonec jsem si postavil hlavu a rozhodl se to s pomocí zkušeností našich kamarádů, Tripadvisoru a travel blogů naplánovat sám. Jak to dopadlo?

Nejdřív jsme se potřebovali dostat z Ubudu do přístavu Gilimanuk, odkud jezdí trajekt na Jávu. Původně jsem zamýšlel kombinaci Uberu a autobusu, ale nakonec jsme vyměkkli a usmlouvali soukromý transport, který ve výsledku pro dva nevyšel o tolik dráž a ušetřil hromadu času. Mimochodem, car sharing (Uber, Grab) je na Bali kapitola sama pro sebe. Podobně jako kdekoliv na světě je místní taxikáři s monopolem na okrádání turistů nemůžou vystát. Jenže na Bali jim reálně hrozí rozmlácené auto a obličej. Takže řidiči vás vyzvedávají přímo z ubytování jako “personal driver” a vyslovení slov Uber nebo Grab je naprosto tabu. Na delší cesty, nedejbože mimo turistické oblasti, rovnou zapomeňte. Ale zpátky k naší cestě.

BaliTaxi1

Podobné cedule jsou na Bali na každém rohu.

 

Trajektové karaoke s kouřovými efekty

V Gilimanuku jsme si koupili směšně levné lístky na trajekt mezi Bali a Jávou, jejichž nízkou cenu jsme pochopili hned po nalodění. Totálně zrezavělá bárka měla být už tak padesát let sešrotovaná. Nepřekvapilo nás, že jsme byli jediní běloši na palubě, a tudíž hlavní atrakce plavby. Nepřekvapilo nás, že paluba byla prohulená na troud. A nepřekvapily nás ani dosrané záchody, které neviděly Mr Propera od své instalace. Překvapilo nás trochu až dost hlasité palubní karaoke pouštěné z VHSek. Nicméně, na místo určení jsme dojeli v čas a v celku, takže cajk.

IMG_0336

Plovoucí vrak.


Místo ubytování jsem vybral s ohledem na další přesun strategicky naproti vlakové stanici Karangasem. Útočištěm se nám na dva dny stal pokoj v domě místní muslimské rodinky. A po spíše rozpačitých zkušenostech na Bali jsme konečně poznali nefalšované, přátelské Indonésany. Zatímco nám mladičká manželka syna paní domácí ukazovala pokoj, tak nám paní domácí, která neuměla ANI SLOVO anglicky, nanosila s úsměvem od ucha k uchu trs banánů, vyloupaný jack fruit, čaje a talíř smažených banánů. A totéž se opakovalo každé ráno k snídani, kterou jsme ani neměli dostat.

Indonéské pohostinství

Následovaly úžasné scénky. Třeba když se Bára snažila paní domácí vysvětlit, jestli nemá sůl a pepř. Lezli spolu po kolenou ve špinavé kuchyni i jejím malém krámku. Finální úspěch byl oslaven dalším talířem smažených banánů. Nebo když Bára na dvorku uvnitř baráku vysvětlovala kočce, že potřebuje pohladit, a vykoukla na ní zvědavá paní domácí. Ze sprchy. Úplně nahá. Následně se s hurónským smíchem zase rychle schovala. A pak nám přinesla talíř smažených banánů. Muslimská rodinka.

Na doporučení naší rodinky jsme se vydali do nedaleké, prý vyhlášené restaurace. Když jsme vstoupili do liduprázdné místnosti, zhruba 15letý kluk si za potemnělým barem zrovna otevíral pivo. Po mém pokynutí si odklepl cigaretu a s omluvným gestem mi rukama vysvětlil, že to bylo poslední. Následně kvůli naší objednávce vzbudili nějakou paňmámu, která za chvilku přifrčela na skútru, aby nám na pánvi usmažila nudle za v přepočtu asi 50 korun. Během čekání nám ještě klučina rozsvítil světýlka na zahradě a hrdě nám vysvětlil, že se u nich pravidelně pořádá pěvecká soutěž … ptáků. Třikrát jsme se ujišťovali, že jsme rozumněli správně. Rozuměli.

Modré ohně v kráteru Kawah Ijen

Sopka Kawah Ijen je se svými 2,800 metry jednou z dominant východní Jávy a také velkým lákadlem pro dobrodružnější turisty. Je známá největší sirným jezerem na světě, primitivním sirným dolem a také úkazem “modrých ohňů”, které vznikají vznícením sirných plynů o teplotě 600 stupňů unikajících v kráteru na povrch. Asi netřeba vysvětlovat, proč jsme se tam chtěli vydat.

IMG_E0391

Sirný důl a nad ním „modrý oheň“

Budík nás probudil v nelidskou jednu ráno. O pár minut později už jsme se ládovali do auta jednoho z rodinných příslušníků. Po šílené klikatici jsme na místo určení dorazili ve tři ráno a vybaveni čelovkami vyrazili vstříc vrcholu. Nutno dodat, že na cestě jsme si připadali skoro jako doma. U Čechů v zahraničí totiž platí jedno zlaté pravidlo. Pravděpodobnost jejich výskytu exponenciálně roste s nadmořskou výškou a indexem dobrodružnosti.

Celou cestu nahoru se náš průvodce zubil od ucha k uchu a lámanou angličtinou s námi vesele konverzoval. Byl to totiž jeden ze sirných horníků, který “měl dneska strašný štěstí” a sice, že si ho náš řidič vybral jako našeho průvodce. Místo tahání síry to měl dneska jen jako procházku.

IMG_0461

Cedule, kterou uvidíte až za denního světla. Tedy po návratu ze dna kráteru… :)

Legendární horníci

O sopce, respektive o zmíněných hornících, jsem jako malej viděl dokument. Tihle borci, aby uživili své rodiny, vylezou na sopku, slezou do kráteru, do primitivních bambusových košů naloží 75-100 kg síry, to donesou zpět do základního tábora a to celé ještě jednou. Každý den. Za asi 350 korun na den. Fyzická náročnost práce a toxické prostředí s nulovými ochrannými prostředky se samozřejmě promítá na jejich zdraví. Třicetiletý kluk vypadá na pětačtyřicet, což je také jejich průměrný věk dožití. Když jsme je tam pak viděli, jak to s úsměvem táhnou nahoru, rychle jsme si uvědomili, jaký štěstí jsme v životě měli a jak směšný problémy občas řešíme. Koupili jsme od nich pár malých kousků síry, dali jim vodu, sušenky. Měl jsem ale chuť jim do koše se sírou vysypat obsah peněženky.

IMG_0348

Legendy.

Modré ohně byly dost magické. Obzvlášť magický teda byl sirný oblak, který nás ještě za tmy z ničeho nic na chvíli totálně zahalil. V momentu, kdy jsme pomalu začali polykat andělíčky, ho naštěstí rozfoukal vítr. Síru jsem pak občas náhodně cítil ještě několik dalších týdnů.

S vycházejícím sluncem jsme se pomalu vyškrábali zpět na okraj kráteru, kde se nám naskytl další milionový výhled, tentokrát na žlutošedým dýmem zahalené tyrkysové jezero zrcadlící okolní útesy. A pak už nás akorát čekala cesta zpět do výchozího bodu a divoká jízda zpět k naší rodině.

IMG_0346

Východ slunce nad kráterem Kawah Ijen.

 

O přesunu na Mt Bromo, zásnubách, indonéských šméčkách a chrámech se brzy dočtete ve druhém díle.

IMG_E0444