Když se dívám na datum uveřejnění posledního článku, je mi vážně stydno. Nebudu tu zase brečet nad tím, jak toho máme až nad hlavu, ale prostě na psaní nebyl jaksi čas. Nicméně, teď už mlčet nemůžu. Udělali jsme si totiž po zkouškovém menší výlet. A ten stál sakra za to!

Přijela za námi na návštěvu MKPR Věrka, toho času studující na Uni of Melbourne, s brazilským kamarádem Alexem. Tak jsme se je – a sebe – jali trochu vyvětrat. Vzhledem k omezeným časovým možnostem jsme museli zůstat při plánování relativně skromní, odjezd byl totiž úterý ráno a návrat čtvrtek odpoledne. Jako cíl cesty jsem určil Port Stephens, rozlehlý záliv, který se zakusuje do pevniny asi 240 kilometrů severně od Sydney.

Od naprosto boží punkoautopůjčovny Wicked Campers jsme si půjčili malou Toyotu se stanem na střeše a vyrazili. O svém ‚poprvé‘ v podobě řízení na levé straně silnice se ještě asi rozepíšu příště, protože tuhle divnost bych do jednoho odstavce nevměstnal. Po cestě jsme akorát nakoupili něco nezbytného jídla a pár litrů goonu (krabičák), aby nám náhodou večer nebyla zima. A taky abychom se byli schopni ve čtyřech vyspat ve stanu, který byl dělán na pohodlné vyspání se dvou.

První den nás trochu pojebalo počasí. Ale tak to nás nerozhodilo, že jo. Pravda, když jsme dorazili na hlavní atrakci, obří písečné duny u Anna Bay – prý největší na jižní polokouli – plánovaný sandboarding jsme museli odložit na další den. Protože na dunách zrovna řádila písečná bouře a krátký pobyt venku znamenal, že jsme měli písek naprosto všude. Jako alternativu jsme tedy zvolili přejezd do nedalekého letoviska Nelson Bay, abychom zdolali útesokopec Tomaree Head. Ten jsme navzdory dešti a silnému větru zdolali a odměnou nám byl naprosto boží výhled na skalnatý pobřežní reliéf Tomaree National Parku a jeho nádherných panenských pláží skrytých v rozlehlém pralese. Jako bonus se nám trochu roztáhlo zrovna na západ slunce, což stálo rovněž za to.

Již za tmy jsme si to následně zamířili do baťůřkáského kempu Melaleuca. Přivítal nás bodrý správce Mike, jenž nám hrdě představil své tři psy, obří papušky Ara a klokanici Josefínu, která zrovna v obýváku jeho obydlí sledovala televizi. V komunální kuchyňce jsme něco uvařili a jali se zapracovat na zásobách vína. Po pár litrech nám přišlo jako dobrý nápad zajít se – o půlnoci – vykoupat do oceánu. Odměnou nám byl naprosto boží zážitek v podobě fosforeskujícího planktonu, který plaval jaksi všude. Vypadalo to asi jako miliardy plavajících světlušek a v kombinaci s dostatečnou hladinkou mi to vážně udělalo den.

Nikdo se neutopil, ráno jsme vstali do modré oblohy a při čištění zubů jsme čekli na jednom ze stromů spící koalu, takže všechno dobrý. Vyrazili jsme na druhý pokus na duny. Ve zkratce, bylo to hustý. Za dvacet babek nás tereňákem odvezli do totální měsíční krajiny, půjčili nám plastový ‚sandboardy‘ a se slovy „jezděte si tu, dokud vás to bude bavit, pak vás odvezem zpátky“ nás postavili na vrchol dobře třicetimetrový duny. Na prknech se jezdilo buď jako na bobech, a nebo jste si na to mohli stoupnout jako na normální snowboard. Já než našel správnej stojící grif, tak jsem si párkrát slušně nabyl hubu, přičemž pád v rychlosti do písku je zhruba jako se natáhnout na asfaltu, takže nic moc. Ale sranda to byla veliká! A samozřejmě vznikl gazilión profilových fotek.

Po zhruba hodině jsme se, sluníčkem slušně vycucaný, nechali odvézt zpět a namířili si to rovnou do osvěžujícího oceánu. S Alexem jsme trochu pozapomněli na to, že koupat se má jen na vyznačených místech, takže jsme poznali mocnou sílu pobřežních proudů a hněv plavčíka. Žádný drámo, ale nějakých třicet metrů od břehu jsem měl najednou pocit, jak když plavu v jezu proti proudu vody. Člověk si docela rychle uvědomí, že ty mořský proudy tady vážně nejsou žádná prdel a že na rozdíl od žraloků, tohle je fakt reálně nebezpečný. Naštěstí vstup do moře byl relativně pozvolný, takže s trochou námahy jsme došli zpět na břeh.

Po testování pobřežních proudů jsme sjeli do městečka nakoupit nějaký to maso, abychom si ho na pláži ogrilovali k obědu. Následoval plážový chillout. Já si odběhl pár bosých kilometrů podél moře, Alex lezl po útesech a holky se opalovaly. Nemalá pohoda. Vysluníčkovaný jsme nasedli do auta a přesunuli se ještě o pár kilometrů více na sever, to když jsme Port Stephens objeli na jeho druhou stranu, kde se rozprostírá Myall Lakes National Park. Ten je znám svými deštnými pralesy a zejména ohromným množstvím rozličného ptactva.

Opět již za tmy jsme to zapíchli v  o poznání přírodnějším kempu Stewart and Lloyd’s, jehož jediným vybavením byl jeden suchý záchod a kohoutek s nepitnou vodou. Na večeři jsme se nasockovali k podstatně vybavenějším mladým Australanům a pumpli je o velký hrnec, ve kterém jsme si uvařili. A po večeři přišel zase čas na večerní goon seanci. Tentokrát jsme ji strávili na písečných dunách, které se tyčily do výšky několika desítek metrů v podstatě hned za kempem. Hady, pavouky, divoké pejsky dingo ani jinou zvěřinu jsme neřešili a kochali se neskutečně hvězdnatou oblohou. K moři jsme tentokrát nešli, protože navzdory vinné intoxikaci jsme usoudili, že ztratit se v noci v dunách by moc ejchuchu nebylo. Spalo se nám sladce, navzdory naprosto neskutečným zvukům, které se z pralesa ozývaly. Ty se k ránu proměnily v celý orchestr, který probudil dokonce i mě. A to je co říct. Highlight rána byl, že se neobjevil ranger, který měl vybírat kempovné. Takže jsme ušetřili docela slušný peníz.

Protože jsme auto museli vracet ve tři odpoledne a do Sydney to z toho kempu bylo dobře 260 km, moc času už nám nezbývalo. Takže jsme to vzali na krátkou Mungo Brush Rainforest Walk. Procházka džunglí obsahovala osahávání palem a houpání se na liánách a byla zakončena výhledem na obrovské jezero, které bylo totálně poseté asi tak nekonečnem různých ptáků. Taky dobrý pohled. No, a pak už jsme si to s krátkou plážovou vsuvkou šinuli zpět. Slušně unavený jsme se s Alexem zakusovali do volantu, abychom při řízení nevytuhli a krásně na čas vrátili auto. Teda po tom, co jsme z něj asi půl hodiny luxovali písek.

Tak a to bylo asi vše. Na to, že jsem neměl prakticky vůbec čas naplánovat cestu, to bylo myslím více než dobrý. A nerozhodila nás ani nefungující zásuvka v autě. Díky tomu jsme byli bez GPSky a po prvním dnu i bez všech mobilů. Takže od googlování jsme se vrátili ke starýmu dobrýmu sbírání letáčků na tourist infu a navigaci pomocí odhadu a štěstí. Co si budem namlouvat, nejradši bych se sebral a vyrazil na podobnej trip klidně na pár měsíců.

Ale pro teď sláva nazdar výletu, trochu jsme zmokli, a už jsme zase tu!

A teď pár fotek!

Bára a velbloudi.

Bára a větrné pobřeží.

Já na vrchu Tomaree Head. Normálně se odtud pozorují velryby, teď nebylo poznat kde končí moře a začíná dešťová šeď :-)

Výhledy dobrý.

Naše wicked kára s citáty Allena Ginsberga a Toma Waitse na bočních dveří, stanem na střeše a pískovištěm uvnitř.

Asi to neni moc vidět, ale tenhle koalí bobeš nám chrápal (téměř) nad stanem.

Grupenfoto.

Já, Alex a první písečná jízda.

Bára a duna.

Alex a velká duna.

Já než jsem si rozbil hubu.

Vzniklo mnoho profilových fotek (mrkam na vás, Míro, Zuzu)

Pak jsme na pláži ogrilovali pár ovcí.

Po cestě do druhého kempu jsme zastavili na kýčovitý západ slunce.

Hele, džungle.

Hele, ptáci.

Věrka si sbírá mušličky na náhrdelník. Protože pokutička za sběr mušlí v národním parku je jen $22,000.

Dobrý to bylo, fakt že jo!