Na začátku dubna jsem napsal, že hledání práce je tu „jedna velká hra, ve které správně namíchaný koktejl zkušeností, drobných podvůdků a štěstí přináší vítězství.“ Nebyl jsem daleko od pravdy, ale popořadě.

Vzhledem k mému kladnému vztahu k pivu a půlročnímu pobytu v Německu jsem se rozhodl dostat se do některé z mnoha místních německých restaurací (beer café & restaurant, jak je tu nazývají). Několik jsem jich obešel, hrajíc na to, že umím německy a dokážu natočit pořádné pivo (tj. ne britské chcanky bez pěny). Nakonec se ale muselo ještě přidat trochu toho výše zmíněného štěstíčka. To když mi bývalá portugalská spolubydlící Catarina jednoho dne poslala fotku cedulky za dveřmi jedné restaurace oznamující, že hledají číšníka. Tehdy jsem se hned sebral a zajel tam. Po interview s manažerkou pocházející kousek od Drážďan a následném trialu jsem nakonec byl přijat. Aktuálně to je už třetí týden, který kroutím v německé restauraci Essen.

Restaurace se nachází 15 minut pešky od našeho bytu a dvě minuty od UTS, kde budeme od července studovat. Hlavní komunikační linkou podniku je jednoduchý vzkaz „The best Schnitzel in Sydney“. A řízky na x způsobů také tvoří základní kámen jídelního lístku. Nutno podotknout, že jsou fakt boží. Žeru je před každou směnou. Dále podáváme vepřová kolena, kachny, telecí guláš, Spätzle, obalované žampiony, preclíky a klobásy. Prostě německá kuchyně. Na pípě je dortmundský pilsner  DAB a v lahvích pak mnoho německých kvasnic jako Schöfferhöffer, Franziskaner, Paulaner, ale také netradiční kousky světových minipivovarů jako například 10procentní Black Chocolate Stout od Brooklyn Brewery.

Velmi vtipnou záležitostí je jedlická výzva Jurrasic Pork, vykuchaný chleba nacpaný zelím a vepřovým masem s celkovou hmotností 1,6 kg. Kdo se jej rozhodně zdolat, musí tak učinit za 40 minut a vyluxovat talíř do posledního drobečku. Pokud se mu to podaří, dostane tričko, za jídlo neplatí a jeho fotka se objeví na Facebooku. Pokud to nedá, tak si zaplatí asi 60 dolarů a jeho fotka se objeví v restauraci na „Zdi hanby“. Od března se o dokončení pokusilo asi 150 lidí, uspělo zatím 13.

Já v podniku pracuji jako klasický číšník. Ve špičkách se člověk fakt nalítá a neví, kam dřív skočit, ale v podstatě je to příjemná změna. Týmu šéfuje mladá Němka a vedle mě je tu Maďar, Britka, Kanaďanka a Polka. Mezinárodní, ale hrozně fajn mladý tým. Hlavní však je, že peníze za ty čtyři směny týdně mi s rezervou pokryjí mé životní náklady. A vo tom to je. S existenční jistotou se tu totiž dýchá o dost lépe.

V druhém díle se o své práci rozvášní Bára :-)