Už delší dobu jsme chtěli napsat něco o tom, jak se v Sydney hledá práce. Říkali jsme si, že to napíšeme, až nějakou najdeme. Nic potvrzeného zatím ani jeden nemáme, ale mé dnešní odpoledne/večer byl natolik zhuštěnou, úžasnou sondou do hledání práce v místních podmínkách, že si to zaslouží předčasný blogpost. Ale popořadě.

Do Sydney jsme přiletěli jako dvě mírně rozmazlená děcka z MKPR. V průběhu bakalářského studia jsme vesele pracovali přímo v oboru, v PR agenturách, digitálkách, jako občasní freelanceři a během posledních měsíců jsme si zvykli pravidelně odmítat pracovní nabídky. Luxus, který není v našem věku úplně obvyklý a s pokorou jsme si to také uvědomovali. Odlet do Sydney byl tedy dosti tvrdým úkrokem z komfortní zóny. Tady totiž naše vyporněná LinkedInová CVčka znamenají ale lautr hovno. A my jakbysmet. Jsme totiž jen dvě malé hlavy v davu studentů z celého světa, kteří se tu snaží sehnat nějakou (jakoukoliv !) práci. Protože bez práce tu v dlouhodobém horizontu nemáte šanci přežít. Náklady jsou to obrovské. Obrovské jsou ale také příjmy. Pokud budete někde na poloviční úvazek mýt nádobí, v pohodě se uživíte. Protože když srovnám průměrné příjmy a životní náklady, přijde mi, že nakonec je na tom to Sydney líp než Praha. Ano, za nájem tu – když máte štěstí – platíte v přepočtu 3.300 Kč týdně na osobu (ve sdílených bytech), ale mytím nádobí si taky zcela běžně vyděláte ke třem stovkám za hodinu. Ostatně, jeden z našich spolubydlících tu vyžije z toho, že každý večer dvě hodiny uklízí v jedné restauraci.

Cesta při hledání práce tu začíná u jasného, stručného, jednostránkového resumé. V něm musíte svému potenciálnímu zaměstnavateli jasně říct, jaké jsou vaše přednosti, zkušenosti, vzdělání a časové možnosti (jako student tu můžete legálně pracovat maximálně 20 hodin týdně). Co pro nás bylo mírným šokem, je až obsesivní vyžadování resuméček i u naprosto podřadných pracovních pozic. Typicky “Hledáme umývače nádobí s minimálně dvouletou zkušeností. Pošlete nám resumé.” To mě vždycky rozesměje a mám chuť jim napsat “Ty vole, meju doma nádobí od pěti let, stačí?”. V praxi to ale funguje tak, že máte osum různých resuméček – od myče nádobí (dish washer), pomocníka v kuchyni (kitchen hand), tvůrce sandwichů (sandwich hand), přes roznašeče jídel (food runner), uklizeče skleniček (glassie) až po číšníka (waiter) nebo barmana (bartender). A v resuméčkách si vymýšlíte až se z vás kouří. Že jste támhle myli dva roky skleničky. Že jste připravovali hamburgery. Že jste dva roky dělali pizzérii, že jste prodávali víno. Píšete sami sobě doporučení, modelujete svůj charakter, vytváříte si vymyšlená školení. Prostě cokoliv.

Prvotní kontakt s potenciálním zaměstnavatelem může být zpravidla dvojího typu (alespoň z našich zkušeností). Skrze inzerát na webu (nejčastěji prostřednictvím zde neskutečně frčícího Gumtree) nebo se prostě procházíte ulicemi a více či méně náhodně lezete do hospod, barů, restaurací, ptáte se po manažerovi a jemu pak osobně vnucujete své vytištěné CVčko s hordou argumentů, proč by vás měl zaměstnat. Je to dost sysifovská práce. Protože to samé dělají tisíce dalších. Něco jako když prodáváte po domech vysavače, akorát neprodáváte vysavače, ale sebe.

Hodinu starý pracovní inzerát na Gumtree v hospitality oblasti (pohostinství) má obvykle kolem 200 návštěv (statistika ukazující, kolikrát byl ten inzerát už otevřen). Dá se předpokládat, že minimálně polovina lidí tam také poslalo své resumé. Takže po vyvěšení inzerátu tomu nešťastníkovi přistane do mailboxu během chvilky stovka vlezlých zpráv, ve kterých zoufale hledající studenti onanují nad svými smyšlenými schopnostmi a zkušenostmi. Je tedy nereálné, aby prošel všechno, a to, jestli vám někdo na mail odpoví, je dílem zkušenost (struktura oslovení a resumé) a velký dílem naprostá náhoda. Svým způsobem je to jedna velká hra, ve které správně namíchaný koktejl zkušeností, drobných podvůdků a štěstí přináší vítězství. A samozřejmě s každým kolem se zlepšujete.

Pokud se stanete šťastlivci, kterým odpoví na vaši odpověď na jejich inzerát, znamená to, že jste prošli prvním sítem. Dostali jste pozvánku na interview. Na tom tváří v tvář ukážete, jak moc jste velcí borci. Protože navymýšlet si něco do wordu by v době Google Translatoru dokázal i průměrně inteligentní šimpanz. Na interview ale musíte ty samé kecy s totálním sebevědomím převykládat manažerovi. A tady už to začíná být zajímavé. U svých vymyšlených zkušeností se totiž musíte dostávat do téměř flow stavů, kdy chodíte po známém místě (kde jste ale nikdy nepracovali) a vyprávíte, co jste tam dělali (ikdyž jste to nedělali). Z toho hezky vyvodíte, jak právě tyhle zkušenosti (které nemáte) uplatníte na tomto místě. Jak už jsem napsal, je to celé hra, ve které je potřeba nějak, jakkoliv vybočit z hromady dalších zájemců. Pokud totiž zrovna nepracujete v michellinské restauraci nebo nepředstíráte, že máte pět let someliérských zkušeností, není to žádná věda. Roznášet jídla, umývat talíře, točit pivo nebo uklízet skleničky zvládne vážně kdokoliv. Vy ale musíte toho člověka přesvědčit, že jste to právě vy.

Pokud se zalíbíte na interview, dostanete pozvánku na trial, kde se na vás podívají v reálné situaci, jak vám to jde. Zde může nastat kámen úrazu. Pokud tvrdíte, že unesete v pohodě čtyři talíře, ale přitom máte problém odnést plně naložené dva, už to neokecáte…

…a teď mi došlo, že jsem chtěl psát o dnešním dnu, a přitom tu píšu naprosto obecně. Jako bych byl nějakej mazák, co už tu práci dávno má. Ale nemám. Nicméně už vím, jak to funguje a rychle se té džungli učím přizpůsobovat. A prostě cejtim v kostech, že to brzo vyjde. Mě i Báře.

O dnešním dnu tedy příště :-)