Ústřední plán naší australské misi jasně hovoří minimálně o dvouročním pobytu. Protože se mezitím alespoň jednou chci podívat domů (a budu tedy potřebovat zpáteční letenku do Sydney), koupil jsem si jednosměrnou letenku Praha-Sydney. U Finnairu jsem našel suprdupr výhodnou akci (letenka za 13,5 tisíce). Takže jsem neváhal a hned jí koupil, tehdy ještě ani nemajíc potvrzené vízum. Zároveň jsem tak podepsal smlouvu ďáblu, respektive zavázal se přežít 40 hodin trvající cestování (po odečtu plusových časových pásem!) z Prahy (pondělí v 11:25), přes Helsinky (pauza 2 hodiny), Bangkok (pauza 14 hodin) do Sydney, kam jsem měl doletět ve středu v 10:50. Bára letěla přes věrností program ČSA s Korean air z Prahy přes Soul. Odlétala v pondělí večer a přiletěla ve středu po sedmé ranní.

Na Ruzyni, pardon, Letišti Václava Havla, jsem si u přepážky připlatil 80 éček za kufr navíc (sorry, prostě jsem si s sebou potřeboval vzít dvoje běhací boty a tretry, navíc jsem se uvolil Báře převést dva plyšáky), rozloučil se s rodičovstvem a upaloval ke gatu. Ještě je dobré zmínit, že při check-inu jsem si se slečnou za přepážkou domluvil, že budu na všech třech letech u okénka. To se později ukázalo jako sázka na správného koně, poněvadž všechna letadla měla v krajních řadách pouze dvě sedadla a mé sousedící zůstalo pokaždé prázdné (tedy věc, kterou při 10hodinovém letu dost oceníte).

Těsně před přistáním v Helsinkách jsme, už velmi nízko nad zástavbou, chytli mírné turbulence. Trochu mě zamrazilo v kostech, ale husí kůži mi nahnali až sborově pištící Japonci. Tak odpornej zvukpřipomínající prasátka před porážkou (a pozor, nepleťte si xenofobii s popisem události) jsem ještě nezažil.

Pařba v Bangkoku

Na cestu z Helsinek do Bangkoku to už už vypadalo, že budu mít sousedku, upovídanou Thajku, ta si ale nakonec asi po půl hodinové konverzaci sedla o dvě řady dozadu, kde seděl její kamarád. Stáhla mě o mojí adresu na Facebooku, naoplátku jsem dostal její mail a dva čtverečky čokolády. Fair deal. Stále čekám, jestli si mě přidá! Zbytek letu byl v intencích spánek-seriály-jídlo-spánek. Zajímavý byl – již noční – let nad Indií. Díky dokonalé čisté obloze jsem mohl shora sledovat světýlky poseté okolí Gangy. Docela rychle jsem pochopil, jak je možné, že v té zemi žije tolik lidí, a také ten nedávný rozsáhlý blackout.

Strávit 14 hodin na letišti v Bangkoku je fakt opruz. Nikde žádná zásuvka, takže s brouzdáním na internetu jsem si moc z kopýtka vyhazovat nemohl (signál wifiny stejně stál za starou belu). Půlku “pobytu” jsem tedy strávil spaním na sedačkách a druhou půlku přesunem z příletového gatu k odletovému gatu. To letiště s krkolomným názvem Suvarnabhumi je totiž absurdně obrovské. Hlavní nákupní zóna se jak svoji délkou, tak složením obchodů nápadně podobá Pařížské.

  

 

Ahoj Sydney!

Cesta z Bangkoku do Sydney už byla piece of cake. Po čekací onanii v Bangkoku jsem velmi záhy vytuhnul, po večeři, lahvičce australského Shirazu a dvou dílech Big Bangu. A probudil se, díky bohu, až hodinu před příletem, těsně před podáváním snídaně. Přistání v Sydney má stejný průběh jako přistání v San Franciscu. Tedy, když už se podesáté sami sebe ptáte, jestli to letadlo teda spadne do moře nebo ne, tak se objeví ranvej.

Průchod imigračním pultíkem byl hladký. O něco méně hladký byl průchod kontrolou zavazadel. V Austrálii si dávají velký pozor na to, aby jim tam někdo z cestujících nezavlekl nějakou nákazu či já nevím co. Takže krom obvyklých otázek, jestli nemáte v kufru kilo heroinu, granát, mrtvolu nebo psa, si vás taky proklepávají, jestli tam nemáte jídlo, oblíbený kaktus nebo třeba špinavé boty. Jak už jsem psal, měl jsem s sebou dvoje běžecké, a ve formuláři jsem to také poctivě přiznal. Úřednice na letišti mě tedy poprosila o otevření kufru a vyhrabání bot, aby mi je odnesla do nedaleké kabinky, kde mi je vypulírovala tak, že po přinesení zpět vypadaly jako nové. To je servis!

Z letiště jsme měli domluvený pick-up od agentury, v jejímž domě budeme příští čtyři týdny bydlet. Po tom, co jsem si zavolal řídícího Nepálce za lidové pade českého Vodafonu na smluvené místo, kde ale nebyl (prý si byl vzít prášky v autě, eh), jsme vyrazili z letiště konečně na ubytování, kde už na mě čekala Bára. A jak náš domek vypadá? Více už v jejím blogpostu :-)

Jo, a kdyby vás to zajímalo, ze Sydney teď Emiráty denně lítají do Varšavy. Jen si nejsem jist, kolik místních o Varšavě už někdy slyšelo…